... PROFESIONÁLNÍ NADŠENCI AMATÉRSKÉHO VOLEJBALU

22.4.2017 FINÁLE SI ZASLOUŽÍ HODNĚ ŘÁDKŮ

27. dubna 2017 v 17:48 | jitouch |  - ČERSTVÉ INFO o průběžných akcích

aneb

TAKOVÁ HEZKÁ TEČKA ZA TÍM NAŠÍM PŘÍPADEM


A je tady duben se svým finálovým završením letošního ročníku Ostravské volejbalové ligy.


A že se letošní duben vybarvil v celé své typické aprílové kráse! Když chce člověk na procházku, tak s sebou bere plavky i sněžnice.
Jako by dubnové extrémní kolísání počasí předznamenalo i dnešní herní formu Retymu. V každém dnešním zápase se naprosto pravidelně střídala amplituda výkonnosti - jeden set hrajeme jak o život, za cenu ztrát na zdraví a chrupavkách, prostě hra jako malina, aby pak vzápětí následující set vypadal, jako když šest důchodců v LDN čeká na léky; bez pohybu, bez života, všechno na háku.

Dneska byla svozová skupina B rozšířená i o Romana, a v autě bylo těsno až veselo. Zvlášť, když jsme nabírali Martina "na křížku", a Roman poté, co zjistil, že se sběrem posádky Bé Polance více vzdalujeme než přibližujeme, prohlásil, že příště ho nemusíme brát až na ÚANu, ale přímo v Bohumíně.
A Martin tradičně škemral o jídlo.
Ale dorazili jsme včas, jako ostatně vždycky. Náčelnická skupina A a skupina Jarda se již také vyskytovali někde v aktivním poli polanské sportovní haly.

Jako první jsme plánovali zamést s Rafany. Tedy alespoň naši týmoví prognostici koukli na konec tabulky a prohlásili "Dnes můžeme porazit jedině Rafany, když už někoho."
Což pochopitelně naprosto povzbudí a vůbec nesváže.

Nicméně jsme se v prvním setu s Rafany opravdu blýskli v nadstandardním výkonu; jak jsem psala v úvodu, tedy v horním z výkonnostních extrémů. Nasazení jak o Zlaté trenky.
A každému pořádnému boji sluší patřičné psychologické napětí. No a já jsem člověk důsledný až maximalistický, takže jsem v jedné chvíli na konci setu neunesla tíhu odpovědnosti v první linii, a poté, co jsem asi dvakrát za sebou zvrzla nahrávku a dalších přesných nahrávek jsem už pochopitelně nebyla schopna, zaúpěla jsem nahlas, že toho mám dost a jdu střídat. Vyslala jsem významný pohled na Janu na střídačce, aby natáhla brusle a vyjela na plochu, a už jsem mířila na lavici.
Jenže než přešlo moje poselství o střídání přes našeho kapitána (což tedy nevím, jestli si toho Jirka vůbec všimnul) na rozhodčího, rozhodčí už zatím odpískal soupeřům podání, a soupeř podal.
Přesně v tomhle okamžiku nastává mírný zmatek, protože soupeř podává a Retym zjišťuje, že je bez nahrávačky, která už téměř sedí na střídačce.
Byl to zajímavý pohled z mého úhlu Odcházení - rozhodčí nic neregistruje, Rafani nerušeně pokračují ve hře, většina Retymu se otáčí na mně ke střídačce a je tedy mimo hru, a nad tím vším letí soupeřův míč z podání. A zatímco trajektorie soupeřova míče se blíží k zemi, začínáme se dohadovat, jak naložíme se situací, budu-li střídat či ten konec dohraju.
Jenže situace se vyřešila sama. Takové "Deus ex machina" v praxi.
Podání soupeře totiž padlo daleko do autu.
V tu chvíli jsme se my s kratším vedením vzpamatovali, a než se začalo něco řešit, plynule jsme otočili pozice jakoby se nechumelilo, a já těsně před kontaktem s lavičkou střídačky vykročila a přešla přímo k podání. Ostatní už taky pochopili, přestali se snažit o přerušení hry nebo o vysvětlující otázky a taky navázali na plynulé otáčení.
Hra pokračovala.
No, tak ono se nestalo nic až tak strašně neregulérního. Jen jsem si v průběhu hry málem sedla na střídačku, zatímco soupeř vesele podával. (i postavení jsem si vlastně zachovala, byla jsem v pozici vpravo na síti, která tedy hraničí se střídačkou, takže důležitý aspekt je, že jsem rozhodně nepřekročila pečeť…)

"Nepřekračuj pečeť !"
Poslední křižová výprava

A aby toho kabaretu nebylo málo, pár kol před tímhle vystoupením se mi povedlo dostat šanci jak v tenise - na druhé podání. Byla jsem na servisu, ale podala jsem zlomek sekundy před hvizdem rozhodčího. Ještě že tak. Rozhodčí znovu pískl nový míč, skoro ve stejném okamžiku, kdy to moje první předhvizdové podání padalo do autu….
Už jsem se těšila, až si v příštím setu sednu.
25:21

Druhý set s Rafany pokračoval podle naší sinusoidy samozřejmě ve skleslém duchu, šest postav ve stavu "štronzo". Dokonce jsem byla zas tak nervnutá, že jsem jen bagrovala a na nahrávku prsty jsem nějak nemohla přelézt psychologický blok. Empatický kapitán viděl, jak se mi rozšiřují zorničky a zmocňuje panika, když jsem se pak při otáčení blížila k první linii na nahrávku, proto mně naštěstí nechal vystřídat.
Ale i tak spící růženky dostaly po zásluze nakládačku 15:25.

Třetí set! Pozor, sinusoida se zase vrací nahoru! Retym se otřepal a zase úřaduje na lokální špici křivky - 15:13 !

Byl to prima gól do šatny, mohli jsme zvesela do bufetu na kafe a dlabanec. A já samozřejmě nemohla nechat svůj tým bez pořádného přísunu duchovní stravy, tak jsem vybalila ze své nůše hromadu fotoalb z naší série "Velké Album Oderských Mihulí", díl I. - III.
Slunce, seno, erotika

Fotografie mladých tváří a těl, i delší čas absentujících nás a našich volejbalových kamarádů v toku času (alba datována od L.P. 1997) vyvolávaly spontánní veselí a snad i nostalgický popotah nosmo.

Na druhý zápas se na nás vyvalila Černá lavina.
Byli na stupínku ATP ze základní části nejen výš než chvostoví Rafani, ale taky čněli vysoko nad námi.
Asi v polovině prvního setu, když mi Roman špitl:
"Ani jsem si nevšim´, že nastoupili v pěti,"
jsem si soupeře přepočítala (furt tam pobíhali jak blbí, musela jsem je počítat pomalu a několikrát), a fakt! Celá šestina týmu jim chyběla! No, a my jsme se s nimi dřeli, jako by jich bylo aspoň dvanáct.
Hře ani příliš nešel k duhu efekt dvou kohoutů na jednom smetišti. Atmosféra prvního setu houstla - dva naši nejradikálnější smečaři, Jarda s Romanem, se do sebe při braní tajmu pustili, až lítalo peří. Kupodivu to mělo docela očistný přínos. Oba naši kohoutci viděli pak v soupeřích hlavu svého soka, a už to jelo. Strhli i ztuhlé nás ostatní, a už jsme se probojovali až do vítězného konce, kde figuroval soupeř už v nezahanbujícím plném počtu.
25:20, 25:16

Zrovna jsme zahřívali střídačku a otáčeli skóre já s Martinem, když k nám přišel Ujo se svou slivovičkou. Postavil flašu mezi nás a otáčeč skore, a Martin řekl, že by rád i skleničky. Ujo bez mrknutí oka vytáhl z batohu tři štamprlata. Než si Martin stačil vyzkoušel kouzelného dědečka, jestli to takhle funguje i s chipsy nebo s tácy s chlebíčky, už měl Ujo rozlito a připíjeli jsme si.
"Na co?"
"Na vítězství."
Tak to šlo víckrát. Pravda je, že jsme si připíjeli v okamžicích, kdy to na vítězství právě bojujícího Retymu zrovna nevypadalo, takže je jasné, že nám k vítězství dozajista pomohla Ujova slovenská kouzelná slivka, a ne že ne! Jasně, ostrá jak šavle.
Dobyvatelé ztracené Archy

No ale nějak jsme se při těch předčasných oslavách vítězství nemohli věnovat až tak důkladně otáčení tabule skóre, takže jsme si až po chvíli vždycky všimli, že na nás řvou hráči, ať otočíme. No, nějak nám to unikalo. Ale vždycky jsem pak koukla na rozhodčího, a s očima navrch hlavy čekala na drobné nuance a náznaky, kam a kolik bodů přihodit. Je možné, že jsem asi nějaký bod Lavině ubrala. Nebo nám. Nevím. Pravda je, že Martin zařval na remcající Lávové balvany, ať si to jdou otáčet sami, když jsou tak chytří. Že jich je sotva šest a všichni v poli? - to je jejich problém.


Přišel nejoblíbenější úsek turnajového dne - přestávka po prvních dvou vítězných zápasech - pizzerie a pořádné nacpaní hladových žaludkových vaků. Tentokrát jsme zažili dosud nezažité - když jsme každý s táhnoucí slinou a hladovým šilhem vyhlíželi dlouho předlouho po objednávce nějakou blížící se osobu s hromadou pizz, přišla úplně jiná, nová servírka, a vehementně se dožadovala placení předem!

"Ústí není Praha! … My okamžitě inkasujem!"
Vrchní, prchni

Sice jsme se trochu bránili, Martin zkoušel i chválit servírčin vzhled a střední mládí, ale servírka trvala na placení, takže jsme zaplatili jako ovce, a jen jsme doufali, že se po platbě dočkáme i pizz. Jo, po nějaké době přikutálela i pizzy, a byly jako vždy dobré, takže jsme nemuseli litovat ani předem navýšeného dýška.


Na třetí zápas s věčně vítězícími Bolaticemi jsme přifuněli přežraní až po záklopku. Sako bylo mnohem vyšší, herní pole nekonečné, Bolatice vysmívající se. První set nemohl dopadnout lépe než dopadl.
9:25
Tohle skóre je snad unikát ve Druhé lize...

Taky se ten první set mohl tvářit jako jedinečná taktika - ukolébat soupeře, a pak se do něj pustit. Prostě, nastal opět výkonnostně antagonický druhý set. Navíc, Jarda mě povzbudil stran nahrávek, a během hry nešetřil energií ke mně po každé nahrávce přiběhnout a pochválit. No, co dělá psychologie! Začala jsem zas nahrávat prioritně prsty a nahrávky se mi díky Jardovi příjemně dařily, smeče byly úspěšné, pole zas v plné polní, a na závěr setu zas -pro velký úspěch- klasická koncovková infarktová atmosféra, a konečně jsme to překvapeným Bolaticím vrátili.
25:23

Rozhodující třetí set byl košatý ve velmi protahovaném a infarktozním finiši.
I notorický kliďas Jirka za stavu 15:14 podlehl všeobjímajícímu psychologickému dusnu - a podal servis do dalekého autu.
Kdosi mlátil hlavou o zem a řval: "Máme to v tomhle věku zapotřebí?"
Máme.
Konečně jsme zdolali věčně nezdolatelné Bolatice!
Tohle skóre rozhodujícího setu mluví za vše!
19:17

Pak už jen Hypnotour, naši kamarádi z pátečních tréninků. Takže poslední, čtvrtý zápas, jako třešinka na dortu, téměř bratrovražedný boj. Lukáš, který by vyčníval snad i z extraligy, to mlátil, Blanka svým vysokým falzetem povzbuzovala i sportovní týmy ve vedlejších obcích, my zase s výpadkem energie v prvním setu a na dně sinusoidové konvexy. Ve druhém setu to bylo tradičně lepší, ale ten ten koncový fous štěstí nám chyběl. Ještě že to jsou tak milí kamarádi, přát jim po utkání pod sakem k vítězství nebylo tentokrát se zatnutými zuby. A oni se na nás usmívali úplně stejně, jako když jsme je nedávno v prvním kole vykostili zas my….
16:25, 24:26


Z původně plánované Velké Ligové Rozlučky Retymu se nakonec vyklubala soukromá pařba posádky vozu skupiny Bé.
Jirka s Dášou pádili po posledním zápase za lepším, Jarda to nakonec bůhvíproč vzdal, Frantovi se nechtělo odskočit si z Krkonoš na jeden večer do Ostravy a Otakar se stále drží své zaběhané rovnice "Určitě Přijdu! = Nemohl jsem…". Už si ho z posledních let jinak nepamatuju.

Ale vzhledem k domovské lokalizaci jednotlivých členů Retymu, každý z jiného koutu Ostravy a Příostravska, bychom se asi i tak těžko shodli na jednom místě. Proto mi víc než dost vyhovovalo, že cílovou stanicí pro zapití našich slavných výher se stala hospoda U Hejtmana. Protože je v lokalitě mé a hlavně dnešního pilota vozu Bé, Slávka. Zbytek posádky kokpitu Bé - slezská Jana, radvanický Martin a bohumínský Roman - se bez řečí a bleskově adaptovali.

Socialistická křovácká divočina pátých cenových dostává první (doufám, že i smrtící) rány - konečně jeden zahulený pajzl se stává jednou z prvních bašt západní civilizace - U HEJTMANA SE UŽ NEKOUŘÍ!!! (Jana a já jsme znaly Hejtmana jako zadýmenou nechutnou díru, a Slávkovi jsme jeho nekuřácké obrození starého zaběhaného pajzlu rozhodně nevěřily)
"Vy tady ale máte zahulíno …!"Obecná škola

Byl to krásný posed - na dřevěné galerce u stropu hospody s vyhlídkou na celý lokál a hlavně oku lahodící monitoring skupinek lidí, vlastně kuřáků, co chodili každou chvíli VEN protáhnout si plícemi dehet. Cha! Už mi chyběla jen v zadní projekci pořádná vichřice se sněhovou smrští. A trpící kuřáci.
A šťastní my, protože Martin na e-stránkách Ostravské volejbalové ligy našel dnešní aktuální výsledky zápasů a začali jsme halasně oslavovat naše úžasné DESÁTÉ (DRUHÉ v naší skupině) UMÍSTĚNÍ.

Ale pak si nějaký hnidopich, myslím, že to byl Slávek, všimnul, že tu chybí některým týmům poslední zápasy dnešního dne, tedy i náš poslední zápas s Hypnotourem.
Ale nám to nevadilo, rozhodli jsme si, že si budeme připíjet jednak na ostatní naše dnešní vícečetné vítězství, ale hlavně tedy na hezké umístění Retymu, než stránku zaktualizují. Takže před každou rundou a otřísknutím sklenic o sebe Martin rychle vytáhl mobil, aktualizoval stránku, přilepil nos na monitor a zařval "pořád jsme druzí", a mohli jsme s vítězným pokřikem křikem zapít.

Jelikož se už celý večer stránka neaktualizovala, měli jsme důvod stále slavit. Nejen to. Protože chyběla více než polovina Retymu, byla na pořadu večera kromě Sportovních aktualit i Společenská rubrika. Dokonce jsme se sofistikovaně přenesli i na kulturní vlnu.
Dokud nepřišlo na téma - úplně životně nejoblíbenější Romanům film.
… no dobrá. Mohlo to být horší.
Jenomže pak Roman návazně šlápl do, protože se otřel (tedy jen verbálně) o jednu z největších špic světové kinematografie, a to přede mnou a Martinem, výraznými filmovými fajnšmekry.
(stejně si myslím, že to nemohl myslet vážně, chtěl nás prostě jen dostat do vrtule)
V tu ránu se dosud poklidná akademická debata zvrhla ve vřavu, která se podobala spíše střetům v pásmu Gazy než Otázkám Václava Moravce.

Zatímco Jana se s věčně nenuceným veselím snažila naladit mezi zaníceně debatující (přiznávám, řvoucí na celou hospodu) strany příměří (protože se patrně chtěla dostat na trolejbus s živým doprovodem), Slávek měl při svém typickém úsměvu výraz "To máte za to, že se nemodlíte".

A tak nám vesele uběhl závěr sobotního dne.

Poté, co jsme kolem po půlnoci do živé diskuze vtáhli i barmana, rychle řekl, že zavírají a započítal mi sedm piv (ačkoliv jsem měla jen asi tři plzně) (to je nadsazené, pozn.aut.) a rozešli jsme se - kupodivu ne s kudlami v zádech, ale po přátelských objetích.
Bláznivá střela

"Miluji tě. Všímám si věcí, které jsem dřív nevnímal, zpěv ptáků, třpytivých kapek rosy na okvětních lístcích, semaforu…"
Bláznivá střela

PS.
Od Jany jsem dostala pak kolem půl třetí ráno ještě telegrafické pozdravy z cest nočním velkoměstem.

No, a abych nezapomněla, Velký Bratr nikdy nespí - správce stránek OVL už jistě brzy dokončí aktualizaci.
Ale to nám nemůže zkazit radost z příjemné oslavy desátého místa. Ale i vlastně celému překvapivě dobrému výkonu Retymu ve Druhé lize.

Bando, díky, byla to prima sezona.



Tak snad zas příští rok ................................................................................................?

Jitka, duben 2017


Aktualizace:
Týmy s chybějícími záznamy se optimalizačně vymlátily a vyžraly si vzájemně body v náš prospěch, takže se naše skvělé umístění nezměnilo!
Jitka, květen 2017



.

 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.