... PROFESIONÁLNÍ NADŠENCI AMATÉRSKÉHO VOLEJBALU

Březen 2017

24.3.2017 SEDM JEDNOU RANOU

28. března 2017 v 22:09 | jitouch |  - ČERSTVÉ INFO o průběžných akcích
aneb
TAK ZASE JEDNOU SUKCES ...

. Na tři kola jsem se psavě odmlčela, jednak proto, že jsem většinou chyběla, a jednak taky vlastně nebylo o čem psát - RETYM vyfasoval na všechny tři soboty kondiciogram tak příšerný, že nemělo cenu ani vyrážet do Polanky, snad tam poslat jen ručník.


Jáchyme, hoď ho do stroje

. A na dnešek sestava vypadala všelijak.

. Jednak Martin už zápasí nějakou dobu s vyhozeným kolenem, tak se občas místo chůze plazí,
otužilec Slávek si tenhle týden urval na beachovém volejbale rameno, tak vyhrožoval, že bude spíš jen stínovat pole nebo radit, a aby toho nebylo málo, tak k tomu navíc ostatní naši reprezentanti plánovali v dnešním herním procesu zkrácené úvazky:
Roman nastupuje jen do druhého a třetího zápasu, Jirka do prvního a druhého, Jarda se nasadil v prvním a třetím boji, Franta nastoupil až ve třetím, a Dáša hrála v prvním a druhém zápase.

Jedna z bojových formací dnešního dne

Podtrženo a sečteno, Jana, já a dva zranění Martin (který dnes podával nejlepší sprintérské výkony týmu) a Slávek jsme tvořili stabilní jádro Retymu na všechny dnešní zápasy.

. A protože jsme nastupovali zdecimováni tříkolovým nepřísunem bodů (vlastně jen jedním jediným bodíkem z předminula) a také povzbuzeni Veverkovým "co děláte ve druhé lize, když na ni nemáte", začali jsme v prvním zápase se Šneky pomalu.

. První set nebyl špatný, ale nikdo při něm nemluvil, nikdo se příliš neradoval ani nevztekal, ani srdcař Jarda nepovzbuzoval, všichni jsme byli nějak opatrně vláční. Jana vykřikovala ze střídačky:
. "Ten rozjezd, ten rozjezd! Je to dobrý, ale rozjíždíte se strašně pomalu!"
Viděla to asi objektivně, mi také ta hra připadala, jako když se rozjíždí těžké auto na dvojku. Do kopce.
Nicméně jsme Šneky v prvním setu o odřená ňadra přetlačili (26:24).

. I když byl první set tuhší a se slimáčím rozjezdem, byl to jeden z dnešních úspěchů.
Do druhého setu s Plži jsme sice nastupovali tedy příjemně nakopnutí a v hlavě "tak dnes aspoň bodík", ale začalo se nám tak příšerně nedařit, až jsem v tom spatřovala nějaký zásah voodoo magie nebo něco podobného.


Čarodějky z Eastwicku

A pochopitelně v rámci našeho věčného dominovému efektu - nedaří se jednomu, nedaří se všem.
V poli jsme nebyli schopni nic chytnout, nohy z olova, postřeh děravý, smeče do sítě, a když přes síť, tak ho Šneci v pohodě čapli, a čapli vlastně úplně všechno.
Dokonce jsme se začali při otáčení tak příšerně motat, že jsme si během jednoho celého cyklu otočení asi třikrát promíchali pozice, a gradovalo to tím, že jsme se v jednom okamžiku -díky těm našim lokálním přesunům- nebyli schopni domluvit, kdo má jít na servis. Když tedy hrozilo, že než se dohodneme, kdo z nás podá, tak rozhodčí obroste mechem a vyspělejší hráči se začnou holit, proto nám rozhodčí vzal bod.
Ani jsme nevěděli, komu z nás máme nadávat.
Načež jsme se do konce zápasu ještě asi tak třikrát přehodili.
Výsledek podle toho vypadal.
13:25

. Třetí set byl už jen slabý dojezd.
Pozice jsme si už sice drželi, ale pole zas prořídlo, a ve hře ještě asi doznívaly účinky voodoo, tak nám Šneci vzali i poslední set, 9:15.


. Na druhý zápas, s Kenny teamem, vylezl konečně Retym z ulity a probudil se k životu. Stačilo i myslet na to, že jeden bodík dnes už máme doma, tak aspoň něco.
Konečně nastala pěkná hra.
Konečně jsme přestali přebíhat, odpadl problém s orientací a mícháním pozic, výrazně jsme posílili obranu,

"Ne, ne, to je vozová hradba, tomu, Chvojko, nerozumíš…"

a já jsem se po roce dozvěděla, jak nahrávat Romanovi, aby bodoval.
Rozjeli jsme se tentokrát svižně z prvního rychlostního stupně a už jsme bojovali, jak se na správný volejbalový Retym sluší. Bez ohledu na ztráty ve vlastních řadách.
Skoro doslova.
V jednom okamžiku zarputilé bojovnosti jsem jakýsi míč ve středu u saka zachránila a poslala bagrem vysokou svícou nad sebe. Vyhodnotila jsem, že pro míč si doběhne a zaútočí Jirka z pravého křídla, tak jsem se vyřítila jak dělová koule doleva, abych mu vyklidila prostor. Bohužel jsem vyhodnotila diametrálně blbě, protože Jirka se ani nehnul, zatímco k míči se v plné síle rozběhl Martin. Zleva. Skončilo to srážkou, a když jsem se dokutálela doprostřed hřiště, měla jsem strach zvednout hlavu, jestli neuvidím Martina, kterak se svíjí úpíc pod sakem s převrácenou nohou…

Smrt jí sluší

Jo, Martin přežil, i jeho vyhozené, ale stále na svém místě a ve správném směru usazené koleno, dokonce Slávek lakonicky pronesl, že Martinovi srážka prospěla, protože od té chvíle přestal kazit.
Já mám doteď na noze dezén traktorové pneumatiky.
Tak jsme posíleni o Martinovo nakopnutí cvrnkli v obou setech Kenny team do volejbalové propasti.
I když ten první set ještě vypadal, když nás za stavu 24:21 začali tvrdě dohánět, že nebude tak jasné, jak to bude s tím cvrnkáním…
27:25 , 25:21


. Nasyceni pýchou z vítězství jsme se šli ještě nasytit pizzou do restaurace vedle sportovní haly. (doteď nevím, jak se ta pizzerie jmenuje…)
Jenže pizzu ještě neměli.
Když to servírka asi dvakrát každému jednotlivě z nás sedmi vysvětlila, rozlila se mezi námi vlna zklamání.
Ale když si prý hodinu počkáme, snad se trouba zatím rozpálí.
No, konečně povzbudivá slova.
Herní přestávku jsme měli podle dnešních ligových propozic naplánovanou hodně dlouhou, a ještě než jsme vyrazili z haly, časový skluz se docela notně nabalil, takže nebyla pro nás hodina sem hodina tam žádný problém.
. Ale pivo měli naštěstí hned, ani jsme nemuseli netrpělivě přežvykovat chmel z vlastních zásob.
A konečně jsem dnes nebyla páteční svoz skupiny A, a nemusela jsem se U tyče nacamrávat Birellem a závistivě si fotit jiskřivé pěnivé půllitry kamarádů-neřidičů!
Okamžik záblesku dilematu "máme ještě jeden zápas, a po pivu budu mít těžké nohy a flegmatičtější reakce" jsem ve zlomku sekundy vyřešila Frištenského moudrem "Čert vem míč, hlavně že je co jíst", a konečně si užila své malé radosti.


Po slíbené hodině nám na stole přistály i pizzy.
Jen když se nás servírka zeptala, jestli chceme k pizze příbory nebo něco, tak jsme si s Martinem řekli o brčko. Servírka nám po krátkém šoku brčko přinesla. Jo, kdyby ta drobná servírka byl dvoumetrový servír s pokérkovanými pažemi, asi bychom si tak nedovolovali…..

Ale pizza byla fakt výborná.

. Krokem nacpaných kachen jsme se od stolu dokolébali do haly na poslední, třetí zápas.

Zaslechla jsem, že se v hlavním štábním stanu řešily nějaké časové posuny, že jsme měli hrát oproti plánu o nějaký čas dřív, protože se tam vyskytl nějaký volný časoprostor, ale že nás však nemohli najít. Ještě že nás kontumačně neodepsali.
A stačilo jen zajít pár metrů vedle na pivo.
A měli celý Retym pohromadě.


. Vyplatilo se vracet na poslední zápas.
Draci se na nás chystali a my jsme jim hodlali oplatit porážku ze základní části.

Oplatili.

Po pizzovém dopingu jsme měli energie na rozdávání (tedy ti nelakomí) , a ze mě po těch pivech spadlo napětí, takže mi Jarda před každou nahrávkou nemusel říkat, ať se nebojím.
25:18, 25:20


. Hurá! Sedm bodů za dnešek! Z možných devíti!

. Skalní jádro (Martin, Slávek a já) šlo pak ještě oslavit vítězství belgickými a ostravskými pivy do Řecké restaurace v Mariánkách (býv. italská Giovanni).


No a ještě do zpravodajství nejdůležitější položka - tabulka výsledků.
S dnešními sedmi body nás to vyneslo do patra s pěknou vyhlídkou.


Paste se, Slávek říká, že -bez malování čertů na zeď- to lepší už asi nebude.



Jitka, březen 2017

.