... PROFESIONÁLNÍ NADŠENCI AMATÉRSKÉHO VOLEJBALU

Březen 2016

13.3.2016 DOBŘE VYPLAVENÝ ADRENALIN

14. března 2016 v 21:49 | jitouch |  - ČERSTVÉ INFO o průběžných akcích

aneb

BOJE NA ŠPICI

(...vlastně jen trochu toho chvástání...)


Zas jednou ligový den, kdy stříkal adrenalin plným proudem. Nejspíš má na tom velkou zásluhu náš srdcař Jarda, který na nás vydržel celou dobu bez polevení s naběhlou žílou na krku povzbudivě řvát, a udržovat nás tak ve stavu totálního psychického a fyzického nasazení, nenechat nás na place ani na chvíli (byť neděle) spát a nekompromisně trval na přátelském kolečku a těsném přitulení všech hráčů (tedy jen na naší polovině hřiště) při každém dobrém míči.


Na soupeře mělo naše uřvané nadšení fatální vliv.

I když se tentokrát při skládání Retymu na dnešní zápasy sestava tvářila, že půjde o personální problém:
Dvě ze čtyř nahrávaček ze základní sestavy (Jana, Dáša) prchly v rozhodujících chvílích filnálových bojů na prkna, co znamenají lyže, čtvrtina nahrávaček (Renča) bojuje statečně s jednou nohou na rehabilitaci, a na mně zbylo, abych buď hrála za dva, vlastně nahrávala za dvě, anebo někde vykouzlila ženskou, co hraje volejbal, a zároveň není evidovaná někde v jiném týmu OVL.
(Jak praví Martin: "V Ostrave holt nezatocís zdechlou kockou abys netrefila nejakeho volejbalistu z ovl.")

Po nekonečných tocích hromadných e-mailů řešících skládání týmu a pátrání po dvou nahrávačkách (i přes zoufalé protesty adresátů nedobrovolně zapojených do naší hromadné konverzace, kteří s volejbalem neměli a nechtěli mít nic společného),
jsem ulovila velmi dobrou a -k velkému údivu všech- nikde nezasmlouvanou hráčku, Velkou Dášu Motorkářku,
a učitel Franta vytáhl ze školních lavic jednu ze svých žaček, Malou Lucku Fotbalistku, která dnes hrála volejbal podruhé v životě.




Den dé, první finálové kolo.

Březnové nedělní ráno, venku superhnusně, ale deset hodin - příjemný čas na start za celodenními volejbalovými finálovými hrátkami.

Slávek mně nabírá na obvyklém stanovišti skupiny Bé a cestou dostáváme signalizaci od naší nahrávací posily Dáši Motorkářky, že nemůže přijet vlastní motorizovanou jednotkou, protože manžel zapomněl klíče od motorky v kapse bundy, která i s ním někam odešla. Naštěstí se Dáša ozvala včas, takže byla přibrána vlastně cestou, bez většího zdržení, a tak se celý Retym v dnešní bojové formaci sešel ještě v hluboké časové rezervě před startovním výstřelem prvního utkání.

A propo, ze základní sestavy nám ještě zela díra po Romanovi, a také po Martinovi, který si na poslední chvíli uhnal rýmečku.



I.
Jako první soupeři se na nás za sítí zubili borci z týmu Řepiště, jeden z osmi nejlepších týmů (tedy z těch osmi, mezi které jsme se dostali i my).
Po velkolepém nástupu pár bodů hned z úvodu hry přišla první krize.
Soupeři dostali podání do ruky, a vypadalo to, že utkání už i doservisují. Podávající si míč na servis nadhazoval asi tak na čtyři milimetry od vrcholu vysoké klenby polanského stropu, kde se již ztrácel v řídkém vzduchu, a než po deseti minutách dopadl do odpalovacího bodu před podávájícího, frajer se stačil ještě rozběhnout, asi dva až tři metry vyskočit a let míče s rychlostí Serenina servisu na konci trajektorie zatočit navíc směrem dolů. A řešit tohle podání...?
Ale Retym bere time a po výživných kapkách ze střídačky se rychle dostává z prvotního paralyzovaného rozpoložení, nasazuje zuby a bojový výraz, a konečně začíná rovnocenná hra se silným Řepištěm.
Oba sety jsou velice vyrovnané.
Vzájemně si oba týmy za celou dobu neutečeme víc než o jeden dva body. Koncovky rozhodují.
Vyrovnanost obou setů je evidentní do poslední chvíle - 22:25, 25:22.
Nastává tedy třetí set, ve kterém rozhodují, bohužel, naše chyby - ve zlomových okamžicích zbytečně zkažené servisy a dva nevynuceně vyhozené smeče do autu - 11:15.
Přesto jsme pyšní na svou hru; hráli jsme naplno a dobře.
Holt není vždycky posvícení.
Navíc, soupeři hráli dnes s námi svou nejlepší hru; co jsme pak sledovali další herní vývoj Řepišťanů, jejich hra byla už jen rozhozená, nervózní a prohráli pak všechny zápasy. Asi nechali všechno dobré ve hře s námi.

Intermezzo.
Čeká nás rozbor hry a moudré rady našich rozumbradů v pizzerii, kde nemají pizzu, na kterou se těším už od Náchoda.


A ještě si ze setrvačnosti od pátku (etuda "řidič v hospodě") dávám birela. Nebo jsem asi měla velký respekt z našeho manažera (který nám nikdy nic nekoupí), který na nás u stolu nad svou zelňačkou hřímal:
"Žádné dvanáctky, žádné přežírání! Ještě hrajeme!"
Myslím, že jeho autoritativní dopad se míjel účinkem jen u Jirky a Franty, protože ti v klidu zanořili nos do pivní pěny zlatého půllitru a ani se nesnažili před Otou předstírat, že je to čaj.

II.
Po nekonečném jídelním a pitném prostoji jdeme konečně do druhé hry, kde již na place Kulhají Klokani.
Taky žádní čajíčci.
A dokonce takoví, že nám hned v prvním setu dávají ze začátku sodu jako brno a utečou nám až na 7:15 !!! Jirka, Jarda a já na střídačce trpíme jak zvířata, hra nejde a Retym se dostává do dnešní druhé (a poslední) krize.
Zato Klokani se dostávají do příjemného herního tempa, Retym nevypadá na velké ohrožení. Skákající Kulhajcí jsou v nesmírné pohodě.
Ještě jedna marná šance Retymu, a kapitán konečně hlásí střídání.
Nepříčetní J.J.J. ze střídačky nabíháme na plac jak urvaní ze řetězu, a hra někdy v těchto chvílích začíná dostávat dnešní naprosto srdcovou, emocionální, bojovou a psychologicky ofenzivní drtivou tvář.
Soupeř si celkem nestačil hned všimnout, že se proti němu formuje skryté nebezpečí a Fénix se hrabe z popela.
A to už je náš řev po každém míči a při každém nasazení nepřeslechnutelný a Klokany kontinuálně dotahujeme.
Tohle naše nasazení trvá až do vítězného konce u obou setů.
25:23, 25:15

Člověk se nestačí divit, a Retym se za odměnu nechá vyfotit profesionálním fotografem. (Lokalitu s rušivým pozadím vybírá Jirka.)



Neděle je ještě mladá, a polovina zápasů, tedy celé dva, před námi.

III.
Třetí zápas.
Náš velký bratr a věčný soupeř Blutym.
Pár energetických náloží do těla (kafe, pivo v brnění, tatranky, coly, bonbony) a jdeme na ně.
Pepa se těší na Blutym a bere boj s ním jako výzvu, ačkoliv ho vlastně ani nezná. No, my už vlastně taky ne, protože z kmenových hráčů našeho starého známého Blutymu poznáváme jen Moniku a Láďu.
Nicméně, Blutym nám zkřížil cestu zrovna v období velkého zápalu a uchvácení myšlenkou, že pohneme vesmírem.
Blutym, ač silní hráči, se nestačí divit.
Jardovo neutuchající povzbuzování, bojovné pokřiky, herní nasazení až na dřeň, běhání po každém bodu do chumlu pro vzájemnou energii a všechny v naježené bojové náladě táhne Retym jako rozjetý vlak.
Ve druhém setu dokonce Jirka chytl servisovou slinu, a natáhl asi desetibodovou šňůru. Co nepoložil hned Jirka při podání, to zablokoval Pepa na pravém křídle, co nezastavil Pepa, to skončilo v místech levé obranné výseče, kde se rozkládal a úspěšně pokrýval Jarda.
25:20, 25:16

IV.
Na čtvrtý, poslední zápas s Michálkovicemi C jsme už nastoupili se sebevědomím vystřeleným k Měsíci, s hlasivkami vyřvanými do uzlíků a nozdrami plnými dýmu.
Ale Michálky nám nic nedaly zadarmo.
Rendys své svěřence dotáhl do týmu pořádně vymakaných a volejbalově schopných jedinců, kteří s námi drželi krok a kteří nás vlastně dostali v základním kole. Bylo co vyrovnávat.
Michálky prostě na nás měly, ale my jsme měli na své straně šílené nadšení, které nás dokopávalo pořád o nezbytný kousek před soupeře.
25:21, 25:22


Myslím, že ze dneška zas budeme žít dlouho.
Taková radost ze hry, to už stojí za to se občas sejít v plné polní.
Nadšení a Jardův motivační obchvat, smečaři úspěšní, bloky jak za rámeček, pole jak na jehlách, a také, myslím, dobrá práce nahrávaček, a dokonce ani jediná má dnešní nahrávka nebyla medovýma rukama

(ale dodatečně se kaji za jeden šílený nahrávkový ústřel /asi svalová křeč.../, ale Franta zachránil situaci a docela úspěšně zasmečoval z vedlejšího hřiště), to vše dalo dohromady dobrou konstelaci na zisk dnešních deseti bodů mezi nejlepšími.



Od Pepy, který se poslední řeže s Michálkama už nezúčastnil, přišel pak večer e-mailový vzkaz:
"...Skvělé, že jsme dali i ty Michálkovice. Vypadá to, že jste jim nedali čuchnout..."




Jitka, březen 2016






.