... PROFESIONÁLNÍ NADŠENCI AMATÉRSKÉHO VOLEJBALU

22.2. 2015 VÍTĚZSTVÍ DUCHA NAD HMOTOU

24. února 2015 v 22:09 | jitouch |  - ČERSTVÉ INFO o průběžných akcích

aneb

KANDIDÁTI NA DOPINGOVÝ TEST


Dnešní výkon stojí za zaznamenání nejlépe za čerstva, dokud mi ještě koluje euforie v krvi.

(Jak utopit Dr. Mráčka)

Po minulé, víc než zoufalé ligové černé sobotě, kdy jsme získali z devíti možných bodů jen jednoho upoceného bodíka, kdy jsem chtěla skončit s volejbalem, jsem si vytyčila na dnešek aspoň jeden trochu splnitelný úkol - vyfotit se a pročerstvit záhlaví mého sportovně-společenského blogu...
Aspoň něco. (Splnitelného.)

Jenže Retym je naprosto nevyzpytatelný tým, s prudce nevystihnutelnou psychikou a dramaticky antagonickým střídáním hromadné nálady
(tak mně napadá ... "inteligence hejna" - mravenci, ryby , "psychika hejna" - Retym),
takže zatímco minule nálada kolektivně klesla na bod absolutní nuly (cha, vědci se k ní jen přibližují), dnes vyletěla do žhavých proudnic raketoplánu nořícího se zpátky do atmosféry. (a bez tepelných štítů!)

Co příjdu z OVL domů, Jirka je vždycky nucen vyslechnout první dojmy, co na něj hnedle vysypu, a na to vždy odvětí přibližně stejně:
"Vy jste prostě psychotým, psychopat vedle cholerika, cholerik vedle hysterika, nechápu, že spolu tak dlouho hrajete..."
No jo, no jo, to by chtělo metál za koexistenci a statečnost.

Dneska jsme však patrně potlačili své horší psychojá hned zrána, asi tím, že se skupiny Aá i Bé setkaly už na parkovišti a vzájemně si poochutnali své lihové zásoby a hned se (pod Jirkovým hledím a mým kormidlováním) vyfotili.

Mnoho dvojek v kalendáři,
nebe modré, slunce září,
Retym se jak mistr tváří,
na co sáhne, to se daří,
soupeřovi plány maří ....

První tým dne, Michálkovice B, tentokrát převlečení za Céčko (čert aby se v nich vyznal, víc je už snad jen blech; jednou jsou Mich.Bé, podruhé, s nepostřehnutelnou proměnou či záměnou jednoho až dvou a půl hráče, zase Mich.Cé)... No, doteď, než jsem se koukla na stránky OVL, jsem byla přesvědčena, že jsme vykostili Béčko, i známé tváře a Martinem potvrzený a zmapovaný jeho extým, ale všechno je tedy asi jinak...
Každopádně jsme ty dobré lidi porazili, a po dnešním prvním návalu euforie jsem navrhovala vykašlat se na další dva zápasy a jít domů, ať si nezkazíme dojem.

RETYM : Michálkovice C ... 2:0 (25:20, 25:19)

Šli jsme na kafe, ať máme čím ředit ten náš lihovar a první euforickou dávku v krvi.

Následně s týmem mladých Zlatíček jsme si užili sympatickou hru a příjemné bojové nasazení, Martin konečně chytil tu pravou smečařskou slinu a Jirka se Martinovým rozjezdem nechal strhnout. Soupeř v poli se bránil a nenechal spadnout skoro žádný míč. Naše pole bylo kupodivu také zaplněné oběťmi padajících těl, naše útoky trefné a příděl štěstí na naší straně.
Proto výměny jsou dlouhé, vyčerpávající a bojovné.
Jana u tabule skóre přihazuje naše body soupeřům.
Slávek kormidluje tým na střídačce a zapomíná hlídat Janu.
Mně sjíždějí kolenní chrániče a nikdo mi nechce půjčit zavírací špendlík.

(Pane, vy jste vdova)

Martin neúnavně šikuje k boji a nabádá nás k nespání.
Franta dnes nikomu nenadává.
Ota řve celou dobu nadšením.
Jirka snad poprvé v životě propotil tričko.
Retym vítězí.

RETYM : Zlatíčka ... 2:0 (25:17, 25:17)

V této chvíli jsme měli splněný svůj limit, dvě výhry bez ztráty věnečku, s týmy pod čarou ponoru v tabulce. Co víc si přát.

Tak jsme se poplácávaje po zádech odebrali po nohách do pizzerie přes parkoviště, kde nás u dveří nevykazovali do kravat nebo aspoň kalhot, asi byli zvyklí na propocené otrenýrkované strávníky.
K vedlejšímu stolu sedla nejen propocená, ale i smutná Zlatíčka.
("...ale byly roztomilá!" JdC)

Místní pizerie má nejen báječné pizzy,


ale i kontinuálně plynulou obsluhu; čekali jsme na svá italská kola vždy krátce a každá další pizza nám přistála na stůl, ledva jsme dojedli předchozí.
Otakar nám zakázal dávat si pivo, že nás čeká ještě jeden zápas, a po pivu bychom byli vláční, těžkonozí a ospalí. Načež Martin se rozhodl pro kompromisní malé pivo, já pro lehké citronové pivo, vyděšenému Jirkovi přinesl (Otu respektující) servír taky malé pivo a Franta jako kapitán si dal normální lidské pivo. Tedy velké. Ostatní se tráví kofolou.
Otakar může být rád, že ho takhle skoro všichni posloucháme.

Jarními osmi stupni nad nulou jsme se kachním pochodem spokojeně prokolébali zase zpět do sportovní haly, a ještě do hodinové pauzy na galerce.

Konečně odbila naše hodina, chvíle posledního, třetího zápasu, a odpočinutý, přesezený a přežraný Retym jde do boje.
(naše týmové stratégy napadaly takové blbosti, jako že vojáci chodí do boje hladoví, ať jsou víc agresivní, že bychom měli taky vyhladovět před bojem, ale ty nápady přišly naštěstí až po pizze)

Probouzíme se do herní reality a svalové aktivity, a po rozpinkání jdeme na síť.
A nestačíme se divit.
Náš velmi silný soupeř, Strestým Brušperk, předvádí extraligové sakové rozsmečování, výskoky vysoké, signály signální, smeče, co rvou na naší straně parkety.... A mám pocit, že jejich pohledy na ty naše tlapičkové nahrávky a prapodivné trajektorie odbití byly věru shovívavé.
Já s Dášou koukáme u sítě na ty golemy širokého generačního rozstřelu, razantích střel a výskoků, kdy si už musí nasazovat kyslíkové masky, a koukáme, jak bychom se z nevyhnutelného masakru a krveprolití vyvlékly a závidíme Janě, kterou stran více bacilů než je běžné pro zdravého člobrdu nechává kapitán sedět na střídačce.
Navrhujeme zápas v zájmu přežití a zachování zdraví statečně vzdát a jít domů s pocitem dvou dobře odvedených předchozích her.
Nato Martin nám dává první signály -stažené obočí, rozšířené nozdry a bojovně vysunutá brada- , jako že poraženecké řeči nehodlá poslouchat, že to jsou jistě soupeři k poražení.
Dáša koukne na soupeřovo koleno v úrovni její hlavy, a to soupeř ještě snad ani nevyskočil, a že tady jde o život.



"Víš, jak on je veliký?"
"Ne..."
"Takhle pocaď ... má ponožky..."
(JdC)

Nicméně bojovnost či snad strach z kulky za dezerci nás nakonec staví do latě na vítací pokřík soupeřům, a s hlavní myšlenkou "no tak si aspoň hezky zahrajeme, kdy jindy máme možnost si zahrát se silným týmem?" se rozptylujeme po hřišti do své základní formace.
Říkám si, ostatní určitě taky, uhrajeme osm devět bodů a budeme rádi.
Rozhodčí hvízdne a už to fičí.

Máme první bod.
Co kdyby byl i posledním?
Raději se jdeme příšerně radovat, hurá, nebude to kanár!!!
Druhý bod je náš.
Padá strop, Retym se objímá, střídačka (Jana se Slávkem) začíná s řevní kulisou.
Po třetím našem míči se z frenetického radování z každého bodu stává po celý zápas neporušitelný rituál, který nás nabíjí a soupeře znervózňuje.
Nenápadně vedeme, soupeři sice vypadají, že hafíka, co je trochu kouše do kotníků, jednoduše přitlačí a zašlápnou, ale hafík kouše jak pominutý.
Asi za stavu 7:4 pro Retym soupeři střídají hráče (kterých mají asi ještě pět v záloze).
Náš jeden marod a jeden zraněný v záloze zadělávají na střídačce na bouřlivou atmosféru, která se začíná rozpínat celou halou.
Vystřídání hráčů Brušperku nepomáhá, Retym svým nasazením a rozjíždějící se euforií je stále o nějaký ten bodík napřed.
Soupeř bere time a jeho nervozita začíná být vidět, slyšet i cítit.
Retym má radost z vývoje situace, ale na velké cíle ještě ani nepomýšlí. Nad soupeřem, který je o nějakou tu kategorii výš, vést o dva tři body nic neznamená, tak si zatímní stav užíváme.

Time končí, Retym jde na plac zvesela s myšlenkou "co můžeme ztratit?", soupeři nastupují svázaně.
Hra je stále ve stejném rytmu, bojové nasazení a oběti Retymu sílí, dokonce odehrávám jeden odražený smeč vlastním obličejem, soupeři přitvrzují a nasazují variantu hry s liberem.
Retym má našlápnuto k finálnímu zakončení, soupeři dotahují a zatím ještě vypadají, že pro ně asi nebude problém finále zmáknout a zakončit.
Střídačka řve, Slávek třicetihlasně povzbuzuje (Jana sípe), až se třese střecha.
Emoce sílí.
Retym stále investuje kromě příšerného herního nasazení spoustu energie do neúnavného jásotu nad každým bodem.
Brušpeřan trefuje a ohýbá při smeči anténku (přímo rozhodčímu pod nosem), rozhodčí píská bod pro nás a soupeřům rupnou nervy - ještě jsem nikdy neviděla volejbalového rozhodčího dávat někomu kartu. Dnes jsem viděla obě. Když po žluté kartě soupeře amok nepřešel, dostal červenou.

Hra pokračuje, finále na spadnutí.
Emoce sílí na obou stranách.
Vypadá to na poslední míč.
Nahrávám Jirkovi: "Jirko, pojď, pojď!!!" Jirka přes svou obyklou pásku umístí svůj smeč, do kterého dal celého svého Jirku, krásně po čáře vzadu do rožku.
Třetí řady vstávají!
Radování nám ještě překazuje soupeř, který apeluje na to, že míč šel přes anténku.
Rozhodně nešel!!!
Jirka to vzal prostě jako vždy přes pásku kus od anténky (vidím, a vím, kam jsem mu to nahrála). Bohužel, rozhodčí taky nemá oči všude a dává nový míč.
Soupeři jsou tak rozhození, že rozhodující míč zabíjejí do autu.
První set - Retym : Strestým Brušperk 25:22 !
Retym se může pominout.
Řveme, jako bychom vyhráli celou ligu.
Brušperk nevěří svým očím, dostávájí příšerné kapky od trenéra (nebo kdo je to tam celou dobu komandoval).

Na druhý set nastupujeme zas v pohodě, o nic nám nejde, jen si užít hru, máme dnes už dvě prima vítězství a obávánému Brušperku jsme vzali set.
Proto se i druhý set začíná vyvíjet jako první.
Retym v extázi, dychtivé výrazy, nulová únava, podivný lesk v očích, soupeř pod psychickým tlakem. Máme stále tolik síly a nadšení, že neváháme po každém našem získaném bodíku se seběhnout ze všech koutů hřiště a skočit si s řevem kolem krku.
Jeden rozhodčí, co zrovna neměl pískací směnu, když šel šel kolem naší střídačky, chvíli zíral na úplně pominutý, řvoucí a objímající se Retym a údajně prohlásil:
"Tenhle tým pošlu na protidopingovou zkoušku."

Soupeři nenacházejí svůj pevný bod ve vesmíru, jsou nervóznější a rozhozenější, a každou chvíli je slyšet rozhodčího, jak je usměrňuje:
"To jsou emoce, to jsou emoce..."
Do toho Slávek nevysílitelně pokračuje ve vytváření atmosféry baníkovského kotle (z těch ran do stolku jde opravdu strach), diváky na galerkách, které už dávno přestala zajímat hra vlastních oblíbených týmů i své vysoké sázky na ně, se shlukují nad kurtem č. 1, kde to vaří.

Nepochopitelné se stalo skutečností.
Retym vyhrává i druhý set, a to s docela velkým rozdílem bodů !!!
Retym : Strestým Brušperk 25:16.

Na velké dny si holt člověk musí počkat.
(Brušperk byl tak psychicky naštípnutý, že s dalším týmem po nás to taky projel; na to Slávek, že nám Lavina dluží flašku, že jsme jim Brušperk tak hezky připravili...)

Náš týmový zdravící pokřik se nesl celou Polankou.
Pod sakem nám pak při závěrečné podavačce rukou všíchni Brušpeřané podávali ruku nakonec s úsměvem,


RETYM : Strestým Brušperk ... 2:0 (25:22, 25:16)


Co dělá psychika.........




A ještě obrazový dokument:


Jitka, únor 2015
 


Komentáře

1 Martin Martin | Web | 25. února 2015 v 18:58 | Reagovat

Velice sugestivní! Při popisu zápasu se Strestýmem jsem si pořád říkal - "Vyjde jim to, dají je?" A ono jó!:-)

2 Jana Jana | 26. února 2015 v 9:22 | Reagovat

Jituš, skvělá úvodní fotka :-))) a celý článek samozřejmě také, jako bych tam byla :-)

3 Iva Iva | 14. března 2015 v 21:15 | Reagovat

Veliká gratulace a hodne štěstí pri postupu do dvojky!,  článek super, jako vždy:-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.