... PROFESIONÁLNÍ NADŠENCI AMATÉRSKÉHO VOLEJBALU

Únor 2015

22.2. 2015 VÍTĚZSTVÍ DUCHA NAD HMOTOU

24. února 2015 v 22:09 | jitouch |  - ČERSTVÉ INFO o průběžných akcích

aneb

KANDIDÁTI NA DOPINGOVÝ TEST


Dnešní výkon stojí za zaznamenání nejlépe za čerstva, dokud mi ještě koluje euforie v krvi.

(Jak utopit Dr. Mráčka)

Po minulé, víc než zoufalé ligové černé sobotě, kdy jsme získali z devíti možných bodů jen jednoho upoceného bodíka, kdy jsem chtěla skončit s volejbalem, jsem si vytyčila na dnešek aspoň jeden trochu splnitelný úkol - vyfotit se a pročerstvit záhlaví mého sportovně-společenského blogu...
Aspoň něco. (Splnitelného.)

Jenže Retym je naprosto nevyzpytatelný tým, s prudce nevystihnutelnou psychikou a dramaticky antagonickým střídáním hromadné nálady
(tak mně napadá ... "inteligence hejna" - mravenci, ryby , "psychika hejna" - Retym),
takže zatímco minule nálada kolektivně klesla na bod absolutní nuly (cha, vědci se k ní jen přibližují), dnes vyletěla do žhavých proudnic raketoplánu nořícího se zpátky do atmosféry. (a bez tepelných štítů!)

Co příjdu z OVL domů, Jirka je vždycky nucen vyslechnout první dojmy, co na něj hnedle vysypu, a na to vždy odvětí přibližně stejně:
"Vy jste prostě psychotým, psychopat vedle cholerika, cholerik vedle hysterika, nechápu, že spolu tak dlouho hrajete..."
No jo, no jo, to by chtělo metál za koexistenci a statečnost.

Dneska jsme však patrně potlačili své horší psychojá hned zrána, asi tím, že se skupiny Aá i Bé setkaly už na parkovišti a vzájemně si poochutnali své lihové zásoby a hned se (pod Jirkovým hledím a mým kormidlováním) vyfotili.

Mnoho dvojek v kalendáři,
nebe modré, slunce září,
Retym se jak mistr tváří,
na co sáhne, to se daří,
soupeřovi plány maří ....

První tým dne, Michálkovice B, tentokrát převlečení za Céčko (čert aby se v nich vyznal, víc je už snad jen blech; jednou jsou Mich.Bé, podruhé, s nepostřehnutelnou proměnou či záměnou jednoho až dvou a půl hráče, zase Mich.Cé)... No, doteď, než jsem se koukla na stránky OVL, jsem byla přesvědčena, že jsme vykostili Béčko, i známé tváře a Martinem potvrzený a zmapovaný jeho extým, ale všechno je tedy asi jinak...
Každopádně jsme ty dobré lidi porazili, a po dnešním prvním návalu euforie jsem navrhovala vykašlat se na další dva zápasy a jít domů, ať si nezkazíme dojem.

RETYM : Michálkovice C ... 2:0 (25:20, 25:19)

Šli jsme na kafe, ať máme čím ředit ten náš lihovar a první euforickou dávku v krvi.

Následně s týmem mladých Zlatíček jsme si užili sympatickou hru a příjemné bojové nasazení, Martin konečně chytil tu pravou smečařskou slinu a Jirka se Martinovým rozjezdem nechal strhnout. Soupeř v poli se bránil a nenechal spadnout skoro žádný míč. Naše pole bylo kupodivu také zaplněné oběťmi padajících těl, naše útoky trefné a příděl štěstí na naší straně.
Proto výměny jsou dlouhé, vyčerpávající a bojovné.
Jana u tabule skóre přihazuje naše body soupeřům.
Slávek kormidluje tým na střídačce a zapomíná hlídat Janu.
Mně sjíždějí kolenní chrániče a nikdo mi nechce půjčit zavírací špendlík.

(Pane, vy jste vdova)

Martin neúnavně šikuje k boji a nabádá nás k nespání.
Franta dnes nikomu nenadává.
Ota řve celou dobu nadšením.
Jirka snad poprvé v životě propotil tričko.
Retym vítězí.

RETYM : Zlatíčka ... 2:0 (25:17, 25:17)

V této chvíli jsme měli splněný svůj limit, dvě výhry bez ztráty věnečku, s týmy pod čarou ponoru v tabulce. Co víc si přát.

Tak jsme se poplácávaje po zádech odebrali po nohách do pizzerie přes parkoviště, kde nás u dveří nevykazovali do kravat nebo aspoň kalhot, asi byli zvyklí na propocené otrenýrkované strávníky.
K vedlejšímu stolu sedla nejen propocená, ale i smutná Zlatíčka.
("...ale byly roztomilá!" JdC)

Místní pizerie má nejen báječné pizzy,


ale i kontinuálně plynulou obsluhu; čekali jsme na svá italská kola vždy krátce a každá další pizza nám přistála na stůl, ledva jsme dojedli předchozí.
Otakar nám zakázal dávat si pivo, že nás čeká ještě jeden zápas, a po pivu bychom byli vláční, těžkonozí a ospalí. Načež Martin se rozhodl pro kompromisní malé pivo, já pro lehké citronové pivo, vyděšenému Jirkovi přinesl (Otu respektující) servír taky malé pivo a Franta jako kapitán si dal normální lidské pivo. Tedy velké. Ostatní se tráví kofolou.
Otakar může být rád, že ho takhle skoro všichni posloucháme.

Jarními osmi stupni nad nulou jsme se kachním pochodem spokojeně prokolébali zase zpět do sportovní haly, a ještě do hodinové pauzy na galerce.

Konečně odbila naše hodina, chvíle posledního, třetího zápasu, a odpočinutý, přesezený a přežraný Retym jde do boje.
(naše týmové stratégy napadaly takové blbosti, jako že vojáci chodí do boje hladoví, ať jsou víc agresivní, že bychom měli taky vyhladovět před bojem, ale ty nápady přišly naštěstí až po pizze)

Probouzíme se do herní reality a svalové aktivity, a po rozpinkání jdeme na síť.
A nestačíme se divit.
Náš velmi silný soupeř, Strestým Brušperk, předvádí extraligové sakové rozsmečování, výskoky vysoké, signály signální, smeče, co rvou na naší straně parkety.... A mám pocit, že jejich pohledy na ty naše tlapičkové nahrávky a prapodivné trajektorie odbití byly věru shovívavé.
Já s Dášou koukáme u sítě na ty golemy širokého generačního rozstřelu, razantích střel a výskoků, kdy si už musí nasazovat kyslíkové masky, a koukáme, jak bychom se z nevyhnutelného masakru a krveprolití vyvlékly a závidíme Janě, kterou stran více bacilů než je běžné pro zdravého člobrdu nechává kapitán sedět na střídačce.
Navrhujeme zápas v zájmu přežití a zachování zdraví statečně vzdát a jít domů s pocitem dvou dobře odvedených předchozích her.
Nato Martin nám dává první signály -stažené obočí, rozšířené nozdry a bojovně vysunutá brada- , jako že poraženecké řeči nehodlá poslouchat, že to jsou jistě soupeři k poražení.
Dáša koukne na soupeřovo koleno v úrovni její hlavy, a to soupeř ještě snad ani nevyskočil, a že tady jde o život.



"Víš, jak on je veliký?"
"Ne..."
"Takhle pocaď ... má ponožky..."
(JdC)

Nicméně bojovnost či snad strach z kulky za dezerci nás nakonec staví do latě na vítací pokřík soupeřům, a s hlavní myšlenkou "no tak si aspoň hezky zahrajeme, kdy jindy máme možnost si zahrát se silným týmem?" se rozptylujeme po hřišti do své základní formace.
Říkám si, ostatní určitě taky, uhrajeme osm devět bodů a budeme rádi.
Rozhodčí hvízdne a už to fičí.

Máme první bod.
Co kdyby byl i posledním?
Raději se jdeme příšerně radovat, hurá, nebude to kanár!!!
Druhý bod je náš.
Padá strop, Retym se objímá, střídačka (Jana se Slávkem) začíná s řevní kulisou.
Po třetím našem míči se z frenetického radování z každého bodu stává po celý zápas neporušitelný rituál, který nás nabíjí a soupeře znervózňuje.
Nenápadně vedeme, soupeři sice vypadají, že hafíka, co je trochu kouše do kotníků, jednoduše přitlačí a zašlápnou, ale hafík kouše jak pominutý.
Asi za stavu 7:4 pro Retym soupeři střídají hráče (kterých mají asi ještě pět v záloze).
Náš jeden marod a jeden zraněný v záloze zadělávají na střídačce na bouřlivou atmosféru, která se začíná rozpínat celou halou.
Vystřídání hráčů Brušperku nepomáhá, Retym svým nasazením a rozjíždějící se euforií je stále o nějaký ten bodík napřed.
Soupeř bere time a jeho nervozita začíná být vidět, slyšet i cítit.
Retym má radost z vývoje situace, ale na velké cíle ještě ani nepomýšlí. Nad soupeřem, který je o nějakou tu kategorii výš, vést o dva tři body nic neznamená, tak si zatímní stav užíváme.

Time končí, Retym jde na plac zvesela s myšlenkou "co můžeme ztratit?", soupeři nastupují svázaně.
Hra je stále ve stejném rytmu, bojové nasazení a oběti Retymu sílí, dokonce odehrávám jeden odražený smeč vlastním obličejem, soupeři přitvrzují a nasazují variantu hry s liberem.
Retym má našlápnuto k finálnímu zakončení, soupeři dotahují a zatím ještě vypadají, že pro ně asi nebude problém finále zmáknout a zakončit.
Střídačka řve, Slávek třicetihlasně povzbuzuje (Jana sípe), až se třese střecha.
Emoce sílí.
Retym stále investuje kromě příšerného herního nasazení spoustu energie do neúnavného jásotu nad každým bodem.
Brušpeřan trefuje a ohýbá při smeči anténku (přímo rozhodčímu pod nosem), rozhodčí píská bod pro nás a soupeřům rupnou nervy - ještě jsem nikdy neviděla volejbalového rozhodčího dávat někomu kartu. Dnes jsem viděla obě. Když po žluté kartě soupeře amok nepřešel, dostal červenou.

Hra pokračuje, finále na spadnutí.
Emoce sílí na obou stranách.
Vypadá to na poslední míč.
Nahrávám Jirkovi: "Jirko, pojď, pojď!!!" Jirka přes svou obyklou pásku umístí svůj smeč, do kterého dal celého svého Jirku, krásně po čáře vzadu do rožku.
Třetí řady vstávají!
Radování nám ještě překazuje soupeř, který apeluje na to, že míč šel přes anténku.
Rozhodně nešel!!!
Jirka to vzal prostě jako vždy přes pásku kus od anténky (vidím, a vím, kam jsem mu to nahrála). Bohužel, rozhodčí taky nemá oči všude a dává nový míč.
Soupeři jsou tak rozhození, že rozhodující míč zabíjejí do autu.
První set - Retym : Strestým Brušperk 25:22 !
Retym se může pominout.
Řveme, jako bychom vyhráli celou ligu.
Brušperk nevěří svým očím, dostávájí příšerné kapky od trenéra (nebo kdo je to tam celou dobu komandoval).

Na druhý set nastupujeme zas v pohodě, o nic nám nejde, jen si užít hru, máme dnes už dvě prima vítězství a obávánému Brušperku jsme vzali set.
Proto se i druhý set začíná vyvíjet jako první.
Retym v extázi, dychtivé výrazy, nulová únava, podivný lesk v očích, soupeř pod psychickým tlakem. Máme stále tolik síly a nadšení, že neváháme po každém našem získaném bodíku se seběhnout ze všech koutů hřiště a skočit si s řevem kolem krku.
Jeden rozhodčí, co zrovna neměl pískací směnu, když šel šel kolem naší střídačky, chvíli zíral na úplně pominutý, řvoucí a objímající se Retym a údajně prohlásil:
"Tenhle tým pošlu na protidopingovou zkoušku."

Soupeři nenacházejí svůj pevný bod ve vesmíru, jsou nervóznější a rozhozenější, a každou chvíli je slyšet rozhodčího, jak je usměrňuje:
"To jsou emoce, to jsou emoce..."
Do toho Slávek nevysílitelně pokračuje ve vytváření atmosféry baníkovského kotle (z těch ran do stolku jde opravdu strach), diváky na galerkách, které už dávno přestala zajímat hra vlastních oblíbených týmů i své vysoké sázky na ně, se shlukují nad kurtem č. 1, kde to vaří.

Nepochopitelné se stalo skutečností.
Retym vyhrává i druhý set, a to s docela velkým rozdílem bodů !!!
Retym : Strestým Brušperk 25:16.

Na velké dny si holt člověk musí počkat.
(Brušperk byl tak psychicky naštípnutý, že s dalším týmem po nás to taky projel; na to Slávek, že nám Lavina dluží flašku, že jsme jim Brušperk tak hezky připravili...)

Náš týmový zdravící pokřik se nesl celou Polankou.
Pod sakem nám pak při závěrečné podavačce rukou všíchni Brušpeřané podávali ruku nakonec s úsměvem,


RETYM : Strestým Brušperk ... 2:0 (25:22, 25:16)


Co dělá psychika.........




A ještě obrazový dokument:


Jitka, únor 2015

31.1.2015 RETYM A 13.ROČNÍK OVL

4. února 2015 v 22:06 | jitouch |  - ČERSTVÉ INFO o průběžných akcích

FANTOM RaJ VYFOTOGRAFOVÁN !


"... ten vypadá ... takhle se šklebíte vy, pane vedoucí, když děláte tržbu ..."


Hvězdné zastoupení Retymu se v současné, třinácté sezoně OVL rozkošatělo o tělo staronové hvězdy našeho letitého volejbalu, bratra Martina (už o něm kybersvět ví http://retym.blog.cz/1203/martin ) ,

Můj ctěný a jednovaječný bratr Drsoň zde?
"Kde to sakra jsem? Kam jsem se to sakra zase dostal?"

takže se zvýšila nejen početní převaha naší rodinné kliky (Otakar, já, Martin), ale i dramaticky vzrostlo procentulální zastoupení Oderských Mihulí (Slávek, já, Martin) v Retymu.
Takže máme mj. i další mlátičku v týmu, sice co do projevu razance úderů plachou, zato zábavnou a docela dobře občas blokující.
A občas může přinést gumové hady.

Kvůlivá rodinným zaneprázdněnostem a následně poněkud hektickému startu do letošního roku

(...teď už na hřišti zase roste tráva...)

jsem zameškala start do letošní sezony Ostravské volejbalové ligy,
takže si Retym první dvě ligové soboty užil bez účasti svého samozvaného hrajícího reportéra.

Na dnešní boje už jsem mohla být plně nasazena, a to jen proto, že Jana se rozhodla dobýt Rakousko (a to výjimečně ne na lyžích, ale s nákupním vozíkem).
V základní řadě nám také zeje od začátku sezony díra po Romanovi, tak snad se nám taky někdy ukáže, třeba jak vyrostl, případně ztloustnul, jestli má pořád dobrý výskok do bloků, a zda jeho žena pořád peče tak dobrý koláč.

Dnes také herně chyběl Miláček nahrávaček Slávek, ale jen v přímém somatickém nasazení. Díky plíživému zranění kolena byl ve dnešním ligovém dni kromě maskota ve funkci lavičkového psychologa, myšlenkového maséra, zákulisního kibice a škodolibého statistika týmu.
Statistik a psycholog týmu

A hlavně také ve funkci -na kterou také zranění nemělo vliv- řidiče skupiny Bé (Slávek, Martin, já), neboť si patrně nebyl jistý, jestli se Retym sejde v Polance plném počtu, protože při původním plánu, že do Polanky budu kormidlovat tentokrát já, by do předzápasového pozdravu mohla přijít místo nás zpráva:
"Zkuste to trochu pozdrzet-stop-brzy dorazime-stop-zdravime z Fulneku-stop"
Proto si nás Slávek raději sám dovezl i odvezl.
(Ještě jednou díky, Slávku Smějící se ! )

No, ostaně, také klimatické vyhlídky na jízdu nebyly z nejrůžovějších.
Večer předtím, tj. v pátek po volejbale, než jsme hluboko po půlnoci vyšli z hospody,

Restaurace na Zámečku (a do všeho jdoucí Slávek)

se nahoře protrhla duchna, a za chvíli jsme už měli na krku slušnou sněžnou kalamitu. Domů jsem vezla sebe a svou posádku na sněhem zasypaných silnicích tak pomalu, že by nás předešla i bába s nůší.
(No, pokračovat tímhle tempem do Polanky, to by musela vyrazit skupina Bé tak minulý čtvrtek před obědem.)

Co se týče mého fotoaparátu, který byl o minulých Vánocích zdevastován do nefunkčnosti a odložen (a pak už jen rok překážel a mizel pod nánosy prachu) - jakmile jsme se konečně rozhodli, že tedy lepší kousky sníme a horší pohřbíme, se náhle záhadným způsobem vzpamatoval a sám sebe opravil, takže se můžu zase vyblbnout a dodávat i snímky vlastní líhně.

Sobota 31.1.2015, příjemný ranní čas i počasí.

Přijíždí sněhová koule ... a není to koule, je to Slávek


Chytni si svou sněhovou kouli


Sněhová koule a Držka bez tváře


...
toliko k přesunu kontintentů v prostoru, a mimochodem, skupina Bé dorazila jako první.

Něco ze hry:

Martin se vzdává poněkud předčasně


Martin visí ve vzduchu za míč a nikdo mu nepomůže na zem, všichni chodí kolem a koukají


Otakar vede statistiku nevynuceného rozmazání


Takhle se Franta tvářil pořád
(...neřád !)


Neradostný skoro každý dnešní pohled na konečné skore


- Dobrý den, já hraju za Retym.
- Já taky.
- To tedy hrajeme spolu.
- Já taky.


- Paže tuž !
- Vlasti služ !!!


I když některé sety byly příjemně bojové, většinou hra ani nálada nestála celkem za nic.
Projeli jsme dnes všechno.
S Blutymem, posíleným dnes o Dalibora (jinak Blutym byl dnes rozpoznatelný jen díky jedinému kmenovému hráči - Pavlovi M.),
s Brenpartijou, bezkonkurenčně nejsilnějším týmem tabulky,
a s věčně vítězícími Kalíšky, kterým jejich dorost už dávno dorost ´ a přerost ´.
Asi je to psychickým vlivem mého vnitřního oslíka Ijáčka na celý tým.
Co já s tým? Vlastně s tím?
Ačkoliv Otakar zásadně odmítá připustit radikální vliv psychického fondu, pak jak vysvětlí úkaz, že ledva jsem nastoupila na plac, aniž bych se ještě dotkla míče a coby zadní hráčka se ještě neangažovala v útočné řadě na saku, začali naši smečaři nevynuceně zahazovat míče do autu a orat bloky.....
Z až exaltovaného nadšení minulého ovl-kového dne, jak stále Renča připomínala, na dnešek tedy moc nadšeného rozpoložení nezbylo; dokonce se dnes nahrávačky mohly přetrhnout, která půjde do hry.
- Holky, kdo jde teď hrát?
- Já ne, mně bolí záda!
- Já taky ne, teď jsem hrála!
- Já ne, já na vás taky nemám nervy...

Co zůstalo z minula stejné, pak Franta a jeho náčelnický zápal pro řízení hráčů, sledování rozpočtu, komentování hry a udržování disciplíny....

"Labutě! Berušky!! Hadi!!! Dostanu já někdy normální film?!"
(Trhák)


Více ze života hry:

Jitka, leden 2015