... PROFESIONÁLNÍ NADŠENCI AMATÉRSKÉHO VOLEJBALU

Únor 2014

2014 02 22 KDYŽ SE CHOLERICI CINKNOU

27. února 2014 v 22:29 | jitouch |  - ČERSTVÉ INFO o průběžných akcích

KDYŽ SE CHOLERICI CINKNOU

(a VEČERNÍ METAMORFÓZA)

Únor se ustálil na květnovém teplotním normálu, a Retym se za svěžího jarního kuropění vydává na zápasy do Polanky na osmou hodinu ranní.


Retym dnes není opět kompletní, tentokrát chlapi jsou dnes jen ve čtyřech, bez rezervy v kufru. Roman se vydal hledat do hor sníh (marně), Veverka dal přednost svému péřovému sportu
a Hliník stále mlčí.

Hned první zápas jsme si málem mohli odpustit a prohrát čestně a méně namáhavou kontumací; zatímco se Blutym už začal pomalu šikovat do herní šestky, na druhé straně herního pole dlouho okouněla z Retymu jenom skupina Bé, tedy Slávek, Jana a já.
Už jsme zkoušeli licitovat se soupeři i rozhodčím, zdali by povolil hru tři na tři. Kapitánu Blutymu se ta blbost zalíbila a šel do toho, že tedy jako soupeř nemá nic proti tomu. Dvě holky bychom ve trojce měli, tak kde je problém.
Rozhodčí byl neoblomný.
Nepovolil by ani hru v pěti.

Doba zahájení už zuřivě pokročila, a skupina Á, tedy dnes zbytek týmu, stále nikde.

Po získávání času snahou o vyvolávání debat "kde jste se tak hezky naučil pískat?" , "to musí být hezký výhled z empajru, když je takové počasí" a podobně, Jana vybíhá z tělocvičny a dělá vítr
v šatnách, nejspíš rozhodnutá, že pobere zbytky právě nehrajících cizích hráčů či jejich rodinných příslušníků a bude je vydávat za zbytek Retymu.
Naštěstí přifuněla zpět se zprávou, že skupina Á už dorazila a je v šatně.

Ota, an se přikolébal na plac, místo aby si sypal na hlavu popel, bil tváří o zem a kál se, že přišli po časové hranici kontumačního odpískání, začal odvádět pozornost a volat, že je to hodno záznamu, když je tu Jana dřív než on a hledá ho až v šatně.
A Franta nic nevolal, jen se mu i s Jirkou leskly oči a jal se nám hned nabízet dopingy formou zavdání si z domácí slivovice, ve které ještě něco zbylo z cesty z Ostravy do Polanky.
(a která pak celá padla za vlast během dnešního herního dopoledne; i s další lahví Bechera, která se po dopití slivky odněkud záhadně vynořila)

Bylo jasné, že skupina Á již prodělala cestou předherní psychickou přípravu...




(... ta podoba je ale čistě náhodná...)

Smějící se

Dlouho po oficiálním začátku se do sebe oba týmy pustily.

Jak se dalo čekat, už první set jsme se potýkali s děsivým soupeřovým únikem, až do stavu 2:9.

Použito z Pamětí Jany M.:

Blutym podává.
První servis.
Míč se snáší k zemi. Jirka spí. Franta je mimo. Ota se usmívá.
Druhý servis.
Míč opět padá bez povšimnutí.
Při ojedinělých příjmech míč letí dál než do háje, takže nahrávačky nemají
první třetinu setu z čeho nahrát.
Zatím hraje jen Slávek a nahrávačky se nestačí divit.
Další míče uvízlé na retymské polovině hřiště...
Při osmém či devátém míči bezútěšně padlém mezi naše Dobré holuby se Franta dostává
z letargického polospánku do prudící aktivity a zařve na Janu, ať jde střídat.

Konec výběru z Pamětí.


Franta se pak obhajoval, že uznává, že za jejich příjmy Jana patrně nemohla, ale koho měl vystřídat, když jsou dnes chlapi bez náhradníka???
A stav rozhodně vyžadoval nějakou kosmeticko-psychologickou změnu.

Na přítulného psychopatického cholerika je to někdy dobrý psycholog.
Naprosto nelogická změna skutečně pomohla.
Retym si výměnu nahrávačky vsugeroval jako psychologické osvěžení, otřepal se a začal soupeře docela svižně dotahovat.
Za chvíli se na tabuli skóre objevilo 15 :15 .
(!)
A začalo dramatické finále, které jsme si nakonec vychutnali my, tedy 25:23.

Ve druhém setu byl průběh hry plynulejší a od začátku vyrovnanější, ale Blutym nám přeci jen nakonec utekl, 20 : 25

Pokračujeme v tradici třísetových zápasů.
Třetí set, opět Blutymané fičí do dáli, my zase stagnujeme.
Skóre bodů jak kurs sázky na houpacího koně do Velké Pardubické.
Opět výměna nahrávačky - psychologické placebo - zase herní zlom.
Doháníme.
Vyrovnáváme.
13:13
Konec setu je zase vyhecovaný, vyrovnaný a napjatý.
Během hry Blutym vyhádává jeden jejich aut a jednu naši čáru (chápu, kdo by to v takové situaci přiznal, že...) . A kdo by věřil cholerickému Retymu s nepříčetným kapitánem, když je tady uhlazený a klidný Blutym...
Kdybychom neprohráli zrovna o dva míče....
13:15

Jednou to přijít asi muselo, po dlouhé šňůře vítězství nad Blutymem musel narazit
Retym na kámen.
Kámen asi taky v podobě dvou pořádných pořízků

Dalibore a Pavle, to není ve zlém; spíš naopak Usmívající se

v řadách blutymských hráčů a jedné malé pomoci z městského přeboru. Nahrávačka sice žádný Arnold, ale s jejími tvrdými servisy jsme opravdu bojovali.


No, v tak nějak podobné kompozici vývoje děje probíhaly i další dva zápasy, tedy
s MichálkamaC (25:22, 23:25, 10:15), ...


... kteří měli tak neskutečně výborné pole, až jsem je musela každou chvíli přepočítávat, jestli jich tam fakt je jen šest a ne čtyřiadvacet; kampak na ně, ha, ha, se zálivkama, které tvořily dnes 90% našeho útoku,
a se Sekáči (8:25, 25:23, 12:15).

Tedy kompozice a evoluce hry ve zkratce:
herní výkyvy Retymu, od fáze stagnace, spánku, vzpamatovávání se až po světlé chvilky,
od obrovského náskoku soupeře, následné vyrovnání, pak prohra resp. výhra v koncovce,
a pokaždé smůla v koncovkách třetího setu.

Dokonce v prvním setu s týmem Sekáčů se Retym zastavil už v první fázi, tedy kdy si soupeř nechal obří náskok až do konce setu. Nepřátelská nahrávačka nás upodávavala jednoduchým
a mírným dolním servisem.

Opět z Pamětí:

"Míče k nám zas padají jako zralé hrušky, a to Sekáči podávají spodem.
A zas Franta začíná šílet: ´Hrajte něco, oni si VÁS vychutnávají!´.
Na to jsem mu opáčila, že jak ´VÁS´ ?! Že si teda taky snad vychutnávají i jeho!
Franta brunátněl, že jeho si nikdo nevychutnává, a na to jsem odkráčela dobrovolně na střídačku; s cinknutými, unavenými a nasranými chlapy prostě hrát nebudu!"

(Nutno přiznat, kluci byli opravdu unavení, docela podcenili absenci náhradníka; dokonce kolem Oty, jindy výborného polaře, padaly míče jen provázené jeho smutným pohledem.)

A z mých Nepamětí (už si nepamatuji, čí to byla perla, jestli Franty nebo Oty):
Formace v základním postavení - já a Jirka na saku.
Bojujeme u sítě, držíme ve hře míče, co padají od bloků, zálivky za smečaře, přetlačené mrtvé míče. Míč padá od bloků k zemi. Vrhám se po něm na zem, a, bohužel, stejný nápad má i Jirka. Křapaje o sebe lebkami, natahujeme se oba na zem jak širocí tak dalecí, míč je odbit čtyřruč,
tím pádem letí úplně mimoň, a další bod je ztracen.
Soupeř si bere míč na servis, a Fratna (Ota?) kouká na nás dva, jak se po zásahu zvedáme ze země, a jedovatě pronáší:
"Jitka s Jirkou nehrajou nebo co?!"


Abych zde nenahrávala škarohlídům, co si teď spokojeně mnou ruce: "ten Retym se ale žere", tak musím dodat, že už po sprše, vymydlení, zapudrování a zajetí do civilu jsou všechny emociální škraloupy a herní výsledky zapomenuty, a vztahy jsou vráceny do vstupního normálu.


... ale den je ještě mladý a jeho konec v nedohlednu ....


A ti z nás, kterým dnešní pohybové aktivity nestačily, se vydávají ještě dnes večer
na Volejbalový ples do Michálkovic...



... a z groteskně otrenýrkovaných a zpocených pampalínů se večer stávají krásní labuťáci,
a rozcuchané a deptané nahrávačky se přeměňují v půvabné dámy.

A od svého kulturního zpravodaje Jany, od které jsem zvládla vyčerpávající popis plesového dění, vypichuji to nejdůležitější (prostě to, co je zveřejnitelné a to, co mi uvízlo), že Slávek se stal jedinečným králem tanečního parketu a Franta se z dopoledního exaltovaného skupenství vyspal a oholil dorůžova, a jeho elegance si nezadala s noblesou Miloše Kopeckého.


Jitka, únor 2014

19.1.2014 & 26.1.2014

7. února 2014 v 21:48 | jitouch |  - ČERSTVÉ INFO o průběžných akcích

aneb

OVL BEZ DÁŠI & DÁŠA BEZ FRANTY


Letošní leden byl bohatý jak na teplotní výkyvy
(kdy jsem krátce po Novém roce rvala do nůše pampelišky na úplet prvního jarního věnečku,
a pár dní na to "klesl teploměr tak hluboko, že jsme nemohli najít rtuť.

Teprve po patnáctiminutovém usilovném zahřívání trubice dechem vylezla na minus padesát stupňů Celsia. Takový mráz je pro Středoevropana přímo vražedný. Proto jsme dalším dýcháním vyhnali teplotu na -42°, což už se dalo vydržet."),


tak na akce Retymu. Tedy celé dvě.

Tou první společnou akcí, tzv. První Nedělí, bylo první kolo druhé části OVL;
hlavním programem Druhé Neděle - hledání Hrabůvky, velká pizza a oslava Dášiného výročí života.

Kap. I. - 19.1.2014


Na první lednové akci, zmíněné lize, jsme se sešli opět jen v sedmihlavé sestavě, tedy -jako posledně- tým jen se dvěma nahrávačkami na tři zápasy.
Protože Dáša slavila Svůj Den patrně permanentně od začátku ledna až po Alpy, díky časovému přesunu se jí náhle dostaly do jednoho časového pásma dva turnaje, na což přišla, až když se druhému turnaji upsala krví a Retymské dvě třetiny nahrávaček začaly vydírat.

V První Neděli Jana, jakoby zapomněla, že zase bude mít na krku totální nasazení na celý turnajový den, vítala příjezd svozového auta skupiny Bééé zcela nadšeně.



Ano, je to skutečně Jana ...

... a opravdu se těší !!!

No, bylo na co.

(Teda kromě toho, že si jako neřidička mohla konečně dopřát nešizeného vitamínu B
či povzbudivých lihovin...)

První z dnešních tří soupeřů, papírově nejslabší Zlatíčka, po základním kole bez jediného vítězství, nějak podezřele posílili a porazit je nám dalo práci jak na mrakodrapu.
25:17, 25:16 .

Jako druzí soupeři dneška nastoupili proti nám staří dobří Kalíšci.
Zatímco v základním kole se náš kapitán Franta obětoval a nejsilnější hráče soupeřů odlákal
v den Dé do vinného sklípku a tak byli Kalíšci vymláceni Retymem do posledního práčete, dnes už byli Kališníci v nejsilnější sestavě, takže probít největšího bouchače s čelistí
Dolpha Lundgrena a výškou sluhy Lurcheho od Addamsů nebylo v silách našich smečařů.

V prvním setu se nám od začátku stále zvětšovala bodová propast za soupeřem, ale celkem rychle jsme pochopili, že nejsme v Průhonicích na procházce, a začali jsme dřít a krásnou hrou skórovou díru překlenovat, až jsme se dostali do vyrovnaného finále. A asi od stavu 23:23 dostala hra pořádné grády a kardiaci by kvitovali s povděkem, kdyby měli ve svých kardiostimulátorech motory ze stíhačky.

Už to vypadalo, že se Kalichové budou smutně divit, ale za největší vřavy a nervů při stavu 25:26 Frantu osvítila výborná myšlenka.
Bohužel pokulhávala realizace.
Z prvního míče přehodil bleskově úlivku do míst, kde neměli nepřátelé obranu, a, bohužel,
kde také končilo herní zázemí a začínalo snad druhé pásmo autu...
25:27

Druhý set začal totálním psychickým, morálním i fyzickým rozpadem Retymu, který se pak už jen prohluboval. Z našeho mátožného chumelení se v poli by nikdo nehádal snad ani pokus o hru zvanou volejbal. (Možná i améby by měly rychlejší přesuny.)
Takže se na nás soupeř vrhnul jak káně na hraboše, a výsledek mluví za vše.
14:25


O delší přestávce jsme se nakávovali, doplnili mozku a tukům energii, Roman se vytasil s domácí bábovkou a řízky, já k hadům přidala i gumídkovou tarantuli (ale tu jsem nebyla s to sníst;
Jirka to zvládl statečně) a Franta přišel s Omluvným - koupil každému panáka.


Poslední hra se Sokoly z Krásného Pole se již tradičně dohrávala jen za účasti obsazeného posledního jediného kurtu, obou týmů a rozhodčího. Ten přišel s motivací "Vítězný tým uklízí síť!".
To bylo slovo do pranice.
No tak jsme bojovali všichni jako draci, protože oba týmy jsme strašně moc chtěli schovávat
síť a kůly.

V prvním setu po nervově vyrovnané koncovce Sokolové sezobli nás (23:25),
druhý set - jsme si soupeře do krmítka nadrobili my (25:20).

V rozhodujícím, třetím setu nás pomalu začaly opouštět síly.

Už od začátku setu nám Krásnopolané unikali a my začali ztrácet nejen dech, ale i soupeřovy stopy.
Zatímco my jsme byli tradičně jednou nohou (no vlastně spíš už oběma) v obvyklém rezignovaném rozklížení, na soupeřích bylo vidět uvolnění, pohoda a nanejvýš přemýšlivé výrazy, kterak už započítávají další vítězný vavřín do své kolonky a zvýšený stupínek
v celkovém pořadí.
Jenže v nejzoufalejším okamžiku vyletěl Ota na Frantu a neurvale ho seřval, ať přestane všechny kolem sebe neurvale seřvávat.
Franta se podvolil nátlaku, přestal kolem sebe všechny prudit a nasírat, nasadil vlídnou tvář
a do konce utkání se tvářil jak Štěpánka Haničincová.
Hra se začala diametrálně měnit. Ze zoufalého stavu 2:8 uvolněný Retym dostal křídla a rozletěli jsme se.
Tak překvapeného soupeře po skončení hry jsme ještě nikdy neviděli.
15:9




Kap. II. - 26.1.2014


Na následující, Druhou Neděli, tedy akci v druhém klimatickém extrému, jsme se těšili víc. Tedy alespoň já.
Jednak pizza patří mezi mých šedesát nejmilejších jídel, jednak jsem se těšila na setkání
s Retymem bez herních nervů s uvolněnými mimickými svaly, nenucenými úsměvy
a blaženými výrazy (převážně nad jídlem).

Původní záměr, kdy jsem naplánovala akci v strategicky a centrálně lokalizované mariánskohorské Čertovce,
což jsem měla (no ale i se Slávkem) přímo v záhumní (a Jana by nemusela stíhat dvanáct přestupů MHD),
nevyšel, protože Dáša s Jirkou mají zase Fontánu coby volejbalovým míčem podal od jejich bydlišť, a navíc si Dáša přisvojila privilegium oslavence. Což nejbližší bydlící, Jirka, vehementně podporoval.
No, bez dlouhých průtahů jsem uznala záminky k devastaci lokalizace mých plánů a rozloučila jsem se se svou oblíbenou nekuřárnou



a na netu objevila kouzlo Fontány v nekonečném výběru pizz.

V neděli skupina Cé, tedy Dáša s Jirkou, do Fontány přeběhli z domu v pantoflích (no, asi ne, ale narážím na to, jak to měli blízko) a za skupinu Bé můžu říci, že jsme byli se Slávkem a Janou dovezeni (v nynějším počasí) přímo stylově - taxislužbou MRÁZ.
Aleš nás vyklopil u Brodwayského komplexu, a dál mně už instinkt vedl (a já Janu se Slávkem) do míst, kam jsme před deseti-patnácti lety chodili z hrabůvského volejbalu na pívo a pizzu, když ještě Oderské Mihule byly v plenkách.
A krok byl jistý a směr pevný, neboť jsem zamířila podvědomě přímo k zadnímu vchodu Fontány, který ve snaze ochránit pizzerii před případnými návštěvníky, měl nápis na skle dveří napsán neviditelným písmem.

Retymu se málem podařilo sejít se ve všech osobách a obsazeních, kdyby nám to tentokrát nepokazil Franta, který se v sobotu přežral patrně nevychladlým dortem

Jak Pejsek a Kočička pekli dort

takže by mu dnešní (dort) k chuti asi moc nepřišel.

Dáši jsme dali dárečky šité přímo na tělo, zavzpomínali na nezúčastněné (viz výš), Dáša to rozjela ve velkém a roztočila pizzy pro všechny, dokonce jeden pizzový dort, a já si zavzpomínala a vrhla se na oblíbené pivo Velvet, o kterém jsem si myslela, že už dávno vsakuje do smetiště dějin.

Kvečeru se pak objevil již neplánovaný taxi MRÁZ, dokonce odložil Berlu Mrazilku u vchodu,
a přisedl ke stolu, pobavil společnost kanonádou veselých historek z natáčení, a posléze opustil smíchy uslzené posluchače i se skupinou Béééé, která se celá blažená nemusela v mraze bavit cestováním ostravskou hromadnou.

Na pizzu XL jsem ještě dlouho s láskou vzpomínala.


(jenom škoda, že mi ostatní ujídali...)





Jirka samozřejmě i dnes fotil:





Jitka, leden 2014





.