... PROFESIONÁLNÍ NADŠENCI AMATÉRSKÉHO VOLEJBALU

7.8.2011 TANEČNÍ HODINY NA PÍSKU

18. srpna 2011 v 0:03 | jitouch |  - ČERSTVÉ INFO o průběžných akcích

aneb

TAH NA ZLATO


Poslední letní měsíc v rozpuku, počasí nevyzpytatelné, já s Jirkou v pískové formě - je načase vytáhnout po roce do nějakého letního klání.


Tentokrát se pro organizaci turnaje rozhodli a ukrojili ze svého volného času a firemní kávy naši věční soupeři a velcí (nejen těly) hráči, TANEČCI - Renata a František.

Protože k turnaji je důležitá nejen sehranost, mimoverbální komunikace, fyzická i sluneční odolnost, psychická nezlomnost, ale hlavně také název týmu - proto jsme oprášili dosud nerealizovaný nápad - starý dobrý Š.R.O.T. jsme složili do šrotu a vytáhli jsme do boje letos poprvé a pod praporem s novým bojovým jménem - BIOCEL, což není nic průmyslovějšího
než důmyslná syntéza segmentů našich jmen.

Rozpálené písky Varenské, chodníky neumožňující přímý dotyk chodidla, slunce jako jedna velká korona a vzduchová fata morgana zrcadlící snad i sydneyskou operu

už v devět ráno dávalo tušit, že s modlením k Nejvyššímu byli patrně zaúkolováni nejen věřící zúčastnění, a nejen ti to přehnali.

Prostě - konečně krásné léto.

Jelikož Jirka zná mé pravidelné pondělní a čtvrteční beachové doběhy na Varenskou, už ne
na nebo po poslední chvíli, nýbrž až celkem za hranicí akademického časového rozpětí,
a můj úprk přes park není nepodoben věčnému běhu brouka Kvapníka
"Přátelé - chvátám, chvátám, nemám chvíli klid.
Já tam, já tam dávno už měl být.
Ne, ne, ne nesnídám, nesvačím,
nestihnu to, nestačím.
Promiňte vážení, mám veliké zpoždění."

a nechtěl zcela riskovat, že by první dva zápasy odehrál sám, proto mně autmo vyzvedl raději
až ze záhumní mého rodinného krbu.
Dorazili jsme dobrou půlhodinu před ohlašeným začátkem turnaje.
Což je pro nás, brouky Kvapníky, zcela mimořádná událost.
Tančící organizující už zatím čechrali stoly, kávovary a ostatní turnajové propriety, a během hodinky postupně přicházely známé i pro mně neznámé tváře a těla.
Takže devátá startující hodina se lehce posunula na deset a objednané centrkurty Jednička
a Dvojka uhrabaně čekaly, až je sedm párů nohou zase rozdupe.

Ozval se pomyslný startovní výstřel, jako první nás, BIOCEL, čekal tým JOLIBO - Jola a Petr.
Rozšířené chřípí a cévy v nadcházejícím fyzickém a emocionálním rozbouření čekalo zchlazení organizátorů, kteří v poslední vteřině odvolali Jolu s Petrem pro objektivní technicko-personální diference. Bojová atmosféra povolila, napětí ztratilo ten správný tonus a protihráči, ač neradi, vyklidili pole (Petr se ještě dlouho smutně držel kůlu), a na jejich místo nastoupil tým s velkou bojovnicí Blankou, která měla dnes za svého parťáka Honzu.

Hra s týmem Blanka & Honza měla překvapivě jasný průběh, získali jsme s prvním skalpem
nad schopnými hráči i notnou dávku sebevědomí.

Třetí, hned následná hra zaznamenala naši dnes jedinou remizu, bohužel s horším poměrem bodů pro nás, a to s TANEČKY.
Mohli jsme to zamaskovat jako slušné až devótní gesto organizátorům, ale to by nám nikdo nesežral, protože s takovým nasazením nešel ani Dr. Jones jr. pro svou Archu.

Nechtěli jsme si to připustit, ale po (pro)hře s Tanečky jsme byli s Jirkou kapku rozladěni,
a jen krz zuby jsme na sebe cedili vzájemné omluvy.
Inu, v tom návalu přemotivovanosti dát Ginger a Fredovi po čase zase na frak jsme se nevyhnuli několika vlastním nevynuceným chybám, a to nás stálo body.
A vzhledem k tomu, že jsme pak seděli každý se svým šklebem na opačném konci lavičky, míjely nás dotazy hráčů, co brouzdali kolem nás, s lehkou nadějí v hlase: "Vy spolu nemluvíte?"

Dali jsme se do kupy, ale další tým - Pa&Da vypadal velmi nebezpečně.
Urostlý Dalibor se svou urostlou Pavlou vzbuzovali sportovní respekt.
Ale kupodivu vítězství se celkem bez větších problémů přiklonilo na naši stranu, přestože dlouhou Pavlínu šlo těžko přehodit k zadní lajně a Dalibor, jinak druholigař týmu Blutym, měl sice hrozitánské servisy, ale přece jenom více bylo těch, co ohrožovaly život písečných červů daleko v zámezí hřiště než těch, co při našem příjmu zapilotovaly přijímací hráče po pás
do písku.

V zápase s týmem KOSKO během hry Kristýnčin parťák (na pokraji solárního přepálení) vyfasoval nějakou rukou duchapřítmného spasitele z tribun široký klobouk, který mu při větru a při hře vzápětí ulétl, a když jsem sledovala jeho (myslím kloboukův) něžný tanec po písku, zapůsobilo to na mně natolik malebně a sentimentálně, že jsem si začala podvědomě, ale nahlas zpívat Ježka a W+V písničku,

"Vítr vane pouští, po písku žene klobouk,
zahnal ho do houští,
starý a černý klobouk …"
čehož si, doufám, nikdo nevšimnul.
Navzdory mému citovému rozpoložení se širákem jsme Kloboučníky porazili.

Soupeři s názvem HELSINKI nám nachystali perné chvíle.
V prvním setu jsme porazili tyto sympatizanty Finů s vysokým skórovým rozdílem, který nás rozhodně nechal lehce usnout na vavřínu, a druhý set jsme už nastupovali s vidinou vítězství,
o kterém není pochyb.
Leč soupeř nejen, že kladl odpor, dokonce nám hned od začátku začal unikat, a naše hra se spíš podobala trápení. Soupeř nám unikal tak intenzivně, že jsme měli co dělat, abychom neztratili stopu, a zoufale jsme vyrovnali v posledním okamžiku.
Stav 20:20 při pravidlech hry "do prvního 21.bodu" vyžadoval nyní rychlou smrt a pevné nervy, neboli věc náhody. Tím, že se Jirkovi, který byl v kritické chvíli na podání (a já na pokraji založení výrazného nervového tiku), podařilo umístit míč ze servisu přímo mezi oba
v té chvíli nerozhodné hráče, štěstí konečné jednadvacítky padlo tedy na nás.
Ufff.
Tedy tohle vítězství nebylo (na to, jakým sebevědomím jsme se dmuli) rozhodně hladké …

A zatímco jsme celý turnaj po očku sledovali herní a bodový postup našich úhlavních soupeřů, TANEČKŮ, tým JOLIBO si vedl více než lépe, a na rozdíl od naší jediné remízy měl zatím čisté vítězné konto. Pravda, ještě neměli odehráno tolik zápasů co my, ale ohrožení první příčky hrozilo právě od nich.
Na hru jsme se začali už psychicky obrňovat a vymýšleli jsme, co na soupeřovy případné zákeřňáky vymyslíme jako protitah.
Nejlépe naše ještě zákeřnější zákeřńáky.
V podstatě šlo o finále, přestože Jolu a Petra po nás ještě čekali TANEČCI.
Čekali jsme drsný souboj, kde se neberou zajatci, slitování neexistuje a fair play je neakceptován.

Gong.
Snad pomohl vítr, snad jsme měli výživnou motivaci, snad jsme měli štěstí, snad jsme strašně dobří, ale faktem je, že se nám s Jirkou začalo dařit hned od začátku.

A v okamžicích prvních symptomů slunečního úpalového a fyzicky únavového syndromu se spustil (z nebe tedy asi ne, tedy spíš lobby konzumního světa) deus ex machina,
a na Varenské se objevila Redbull hlídka.
Holky převlečené za energetické konzervy s plnou nůší sladkých nápojů s kofeinovou bombou rozdávaly všem našim bojovníkům plnou náručí.
Přísun energie mi celkem pomohl, nevím však, co vyfasoval za bingo pixlu Jirka, ale tomu skutečně narostla křídla a snad i raketové motory.
Fantozzi

Myslím, že kdybych si během zápasu sedla na střídačku, ani si toho nevšimne, a dohraje zápas úspěšně sám.
A naopak - na našem soupeři povzbuzovák vyvolal spíše opačné účinky. Petr, coby jinak zdatný hráč a silný útočník, jakoby paralyzován obsahem stříbrno-modré pixly předváděl hru
"mouchy, jistě máte hlad, jsem váš...".
Hra, ač dvou kandidátů na zlato, se nesla v duchu předem jasného výsledku a odevzdanosti.
Výsledek zápasu 21:7 a 21:10 tady snad dnes ještě nebyl.
Vítězství sice chutná, ale po bojovnější zteči by to šmakovalo víc.

Ale na to se historie neptá ...

Celý turnaj kolem čtvrté odpolední skončil, čekalo se na pár namydlenců, a Taneční mistři mohli rozdávat, udělovat, příp. losovat pořadí:








A ostatně, o hru vlastně přece ani nešlo.
Hlavním cílem bylo se splavit ve sluneční výhni
(obzvlášť mňamózní a doporučenihodné hrát v pravé poledne)
na rozpečeném písku a pokud možno turnaj přežít.

A ještě hříbek na závěr - po následném prostudování celého nedělního fotoparku jsem se rozhodla pro subsoutěž - jedno mé malé vyhodnocení - vítěze ve zvláštních kategoriích:

Kategorie Nejzvláštnější levitace

Kategorie Fyzické dno a bouřlivé emoce

Kategorie Nejkrásnější Bratři v triku


Dnešní velmi horký, velmi větrný a ještě velmi pískový den zachycovala Renaty aparátu čočka;
vše pro milovníky zeleniny - na Rajčeti:


Jitka, srpen 2011
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.