... PROFESIONÁLNÍ NADŠENCI AMATÉRSKÉHO VOLEJBALU

27.11.2010 VÍTĚZNÉHO MARŠ

30. listopadu 2010 v 22:18 | jitouch |  - ČERSTVÉ INFO o průběžných akcích
27.11.2010 HADOBIJECKÝ DEN
aneb
VÍTĚZNÉHO MARŠ

Ne, že bych se chtěla srovnávat s -vedle Žižky- historicky nejschopnějším krajanem vojevůdcem,
Jan Josef Václav hrabě Radecký z Radče
ale i tak pocit Radeckého po bitvě u Custozzy mohl být podobně příjemně blažený a euforický…


Tehdy to vzalo to i pana Strausse, a oslavný Marš byl na světě.
(Když už jsem u toho - najde se i dnes talentovaný starší, který i nám složí nějakou pompézní oslavnou skladbu …
... no, dobrá, tak aspoň nějaké oslavné pompézní dvojverší, třeba jako duchaplné

"Retym dnes bojů se neštítě,
soupeře odnáší na štítě",
co by mohlo vejít do dějin?)

Ano, po dnešních bojích na OVL vztyčujeme prapory vítězství, dokonce na třech frontách,
a zase se neadekvátně dmeme pýchou, patrně do příštího rupnutí s prvním protivníkem.

Každý si může užít svých patnáct minut slávy, proto si to náležitě užívám a patřičně
rozmazávám ….

Už příjemný čas (sedm hodin brzy ráno) a den jak malovaný (dost mrazivý -
- Mrázová už s hodinovým předstihem vysekávala své auto z ledu)
doba ledová je doba ledová...
byl jak stvořený pro vítězné společensko-sportovní zážitky.

Takže Janin Modrý blesk s Šalamounskou klikou (tj. Slávek+já) se bezpečně řítil
po liduprázdných (byla tam jen auta) ledových silnicích do Polanky, kde nás čekalo další
ligové měření volejbalových sil.

Protože Jana chtěla, zvlášť Otovi po brušperském dohánění času
dokázat svou časovou zodpovědnost,
organizaci času a rychlost svozu podřídila tak zodpovědnému harmonogramu,
že jsme dorazili před polanskou tělocvičnu jak důchodci za kuropění před Kaufland
na nákupní vozíky.
Naše posádka byla u vstupního portálu bojiště už hluboko před půl osmou jako první,
a za chvíli jsme byli tak zmrzlí a nervózní, že jsme na dav,
co začal během následujících dvaceti minut pomalu kumulovat kolem nás,
začali pokřikovat, máte někdo ksakru u sebe klíče?!

Asi dvacet minut před osmou místní tělocvičnový Strážce klíčů patrně sundal spací čepeček,
Kde je blizna?!

rozžal svíci, odemkl bránu a vpustil dav.


Ještě nebyly v hale ani kůly na sítě, natož sítě bez kůlů.

Zdánlivě ukolébány monstrózním časovým náskokem jsme si v šatně s převlékáním do dresů
(protože retymská žluť mně i Janě doma hnila už ve spodních geologických vrstvách špinavého prádla odsouzeného k brzkému praní, vytasila jsem se s historickými relikviemi dresů Oderských Mihulí)
dávaly zřejmě dost načas, protože na poslední chvíli přiběhnuvši Renča (dnes Záskok
Záskok
za Dášu) nás překvapila sdělením, že Ota je tu a už řádí, že:
"ta Jana by aspoň mohla dát vědět, jestli už je aspoň na cestě?!"
Když Jana pak Otovi odzívla, že tu táboříme už téměř od svítání, mohli jsme se vydat
na předbojové aktivity, tedy rozproudění zimou rosolovité krve, domluvení svalové spasticitě, prolomení záprstních kloubků a probuzení jakés takés sportovní střehovosti.

Zřejmě debutující rozhodčí nehodlala ponechat nic náhodě, a přitvrdila ve svém určitě pracně budovaném image vtělené nekompromisní spravedlnosti, že ještě před výstupem do svých empajrových výšin pohrozila nám oběma týmům, že nestrpí žádné levárny, schovávání míčů
do rukávu, řetízky a prstýnky po těle
řekla jsem, žádné prstýnky!
a tahané míče.

Poslední jmenovanou výhrůžku mi ještě přišli připomenout a zdůraznit s vážně zdviženým
obočím i Jirka s Frantou, čímž mně před dnešní první hrou
- se Zapadajícími hvězdami Chuchelná-
slušně vynervovali, a skoro celou půlku prvního setu jsem nahrávala raději bagrem.


Naštěstí tým byl stejně agresivní asi tak jako jejich název, takže jsme dobyli prvního vítězství
celkem nenáročným volejbalovým pohybem, a Jana si z otáčení tabule skóre udělala celkem slušný jednostranný větrák.
A ještě dodala, že naše hra byla jak bezchybná, tak nudná.
Prostě rutina.

V bufetu v blažené euforii Ota objednal slivovicovou rundu pro všechny
(týmoví dodavatelé dnes selhali; budu se muset doma poohlédnout po něčem průzračně řetízkovém),
a prozíravější z nás, tedy já, jsme navrhla:
"Pojďme důkladně zapít vítězství, dokud je co, pak už nemusí být důvod."

A na stole přistála runda č. 2.

A jinak - už je to tady - hadová sezona je tu!
Kupuji hady,
a za účelem nesmrtelnosti našich kostí, šlach a kloubů je vnucuji všem svým spoluhráčům.
Hadobijecky den
Později se dává na lov a rozdávání hadů i Renča.



Jako druhý chod
Jan Sladký Kozina








nám byla naservírovaná Severka, jeden z výraznějších rivalů, který nás nikdy nenechal chladnými.
Soupeř většinou přibližně na stejné výkonnostní stupnici jako Retym, ovšem vždycky
ve finiši důraznější a méně hysterický,
takže radostí vítěznou z našich vzájemných bojů se opájel většinou on.
Dnes Severka nezářila svým pověstným světlem jako vždy, a tentokrát jsme si ji dali
ke svačině my.
Slávek musel živit rodinu, proto místo odbíjení se Severkou seděl v bufetu makaje u svého
přenosného laptopu.
Ale, jak sám tvrdil, vymazali jsme Severku z palubek dřív než čekal, tak nás stačil ještě sledovat z ptačí perspektivy polanských tribun.

Po dobytí Severky se opět jdeme vzájemně chválit do bufetu.
(Dle hesla "Nepochválíš-li se sám, nikdo jiný to za tebe neudělá.")

Zbytek přestávky se jdeme fyzicky i duševně rozptýlit do tribun, a s nadhledem (nadm.v.) sledujeme hemžení kolem volejbalových míčů, zvlášť naše oblíbené sympatické
(pochopitelně do doby, než proti nám nastoupí v boji)
soupeře Obry (Michálkovice A) a Bobry (Michálkovice B).
(Konečně jsem si v tom udělala jasno.)

Jsme tak zažraní do sledování přízemních borců (tj. hráčů, co hrají pod tribunami),
že si hned neuvědomujeme, že  ti mlátiči v černém na trojce,
ze kterých jde hrůza a respekt už jen při pohledu i pět metrů od nich,
je tým AVK, který nás následně čeká.
Zhodnocujeme předem tedy třetí zápas jako marný, a jen díky tomu, že si nikdo z nás, hamounů, nechce špinit ručník hozením na pošlapanou podlahu, nastupujeme
proti zkratkovému …
ZKRATKY

… týmu AVK.

Už při rozcvičování na place a sledování z bezprostřední blízkosti jejich řádění na saku
jsme si říkali:
ta dvě vítězství dnes, to bude stačit, to je za dnešek cheb, cheb, to je i tak na nás
velmi slušná bilance,
a do samotného měření sil s AVK jsme nastupovali celkem v pohodě, nemaje co ztratit.

Asi právě proto jsme si hráli od začátku do konce svou hru, a ke svému velkému překvapení
(a Janinému blaženému výrazu a infarktovým stavům Oty na střídačce)
jsme dotáhli hru ke zdárnému a přesvědčivému vítězství.

O to drsnější byl druhý set, kdy jsme si prvosetovým vítězstvím zase šlápli na nervové oko
(třeba se ujme jako výraz "zadní brada") výherní prestiže,
a už jsme do hry šli pod nervovým tlakem.
Tedy aspoň já.
Náhry se mi zoufale nedařily, a mé vysílání s.o.s. ke střídačkovým rezervám Jana nebrala vážně
a Ota se už musel starat zase o své srdce.

Ale když už jsme ve druhém setu ztráceli na soupeře dobrých pět, šest bodů,
a při hře jsme začali vypadat dynamicky asi tak jak východoněmečtí turisté na pláži,
Ota předběhl na chvíli své srdce, začal si sundávat bundu a řvát,
že kdo nechce hrát, ať jde střídat.
V tom okamžiku odevzdaně se ploužícímu Jirkovi naběhl tlak a barva do tváří, a svým procitnutím do hry nás taky strhnul, takže jsme silné soupeře AVK nejen dotáhli, ale i porazili.

Konečně jsme se dnes mohli vyfotit s nepředstíranými výrazy výherní radosti.


Také zveřejňuji tabulku po dnešním hravém dni;
všimněte si, že jeden tým, až třetí, má nejlepší bodové skóre. 

po dnešku resumé

Rozhodla jsem se dnes oživit svou krátkou reportáž o druhém dni OVL pohledem svých spolubojovníků,
Aneb S mikrofonem za hokejem:

(bez redakčních zásahů)

Franta:
_FRANTA
"To jsem se zapotil, bylo skoro těžší, než hrát volejbal.
A můj pohled:
1. zápas, 1. set - křeč a já se z ní nebyl schopen dostat a až do konce jsem se bál, že prohrajeme. Druhý set nás hned na začátku Roman podržel na bloku a Jirka se ke své smeči (do autu) dostal
až pozdě (11:0) a soupeř se už nezvedl.
To se mi ulevilo a bylo to fajn.
2. zápas. Severka nás většinou porážela, nikdy o moc, ale porážela.
Takže jsem nastupoval s malinkou dušičkou.
Dobré bylo, že jsme si hráli svou hru a nádherným finišem jsme to celé otočili v náš prospěch.
A já začal létat.
3. zápas. V přestávce jsme již nemohli pít panáky v bufetu
, a tak přišel čas na kafe
a na očumování na ochozech.
A zrovna hrálo AVK, obměněné, nabušené a výškově hrubo nad náma.
A já z toho nádherného obláčku začal padat.
Ty teda nedáme.
Ale, ...
Na hřiště jsme nastoupili rozehráni a hned od začátku jsme v klidu hráli naši hru.
Ne že bychom vedli, ale bylo to vyrovnané a vyšlo to.
Ve druhém setu sice padla depka a tíha odpovědnosti na Jitku, nicméně jsme to
kolektivním duchem zvládli a zase vyhráli.
A na závěr, bylo to vynikající a já ještě dlouho budu z této soboty žít."

  
Renča:
_RENČA

"Na OVL jsme v sobotu nastoupili,
všechny týmy ten den porazili,
s Chuchelnou vyhráli hladce,
se Severkou trošku bojovali,
ale elán si vzít nenechali.

V bufetu pár štamprliček dali,
bojovně se naladili a na hru s AVK
psychicky se připravili.

Ota byl náš metodik a cenných rad
dal nám hned několik.
Franta po stěhování byl ještě "v rozběhu",
po palubovce doslova lítal
a všechny míče chytal.

Roman, Slávek a Jirka krásně hráli
a úžasně smečovali.
Úplně klidní byli,
naše nepřesné nahrávky je vůbec
nerozhodily.

A tak AVK jsme porazili,
i když sami jsme si zpočátku
moc nevěřili.
Po celou hru jsme bojového ducha neztratili
a výsledky se dostavily.

Nakonec jsme se vyfotili
a k sobotnímu obědu domů
v radostném opojení vyrazili.

Na závěr mě nic smysluplného nenapadá,
tak když to Jituš doplníš,
budu ráda.
Redakční úpravy povoleny,
udělej si tam jakékoliv změny.
    
                                       Renáta"


Cpt. Jirka:
_JIRKA
"Ty zážitky se mi z těch tří zápasů trochu míchají a opravdu ta euforie z toho,
že vyhráváme , mě fakt hodně vyhecovala, a doslova jsem propotil,
hlavně v těch dvou posleních zápasech kompletně tričko, což se u mě nestává zase tak často.
Vybavuju si ten jeden set s Chuchelnou, kdy jsme už vedli myslím 10:0,
že jsem si říkal, kolik asi dáme, než nám dají první bod a vím,
že jsme ho pak dostali po mojí chybě a vlastně většina z těch bodů co v setu nahráli, byly moje chyby :-))
Pak ten poslední zápas, konec, kdy jsem podával a Franta byl se mnou do kříže na síti, říkal jsem si, musím to podání udržet co nejdéle a věřil jsem Frantovi, že zase on to tam zase bude co nejdéle pokládat a myslím, že to byl poslední míč, co jsem mu nahrával křížem zezadu na síť na smeč a věřil jsem v té chvíli, že Franta to určitě na sto procent položí...a stalo se.
Pěkný pocit :-)
"


Ota:
_OTA

" ... mám tak moc rozporuplných zážitků ze zápasu s AVK,
  které jsem nehrál,
  že si vůbec nepamatuju na to, co jsem hrál."






Autor Jitka:
_JITKA

Výše citovaným za příspěvky od srdce od srdce děkuji.



  


Abych to tedy stylově shrnula:

Retym za mrazu z Ostravy táhne,
boje svolává Polanka.
Daří se Retymu na co sáhne,
ze soků zůstává řezanka.


Fotící foťař a jeho připomínající připomínač:


Jitka, listopad 2010
 


Komentáře

1 Joli Joli | 22. prosince 2010 v 21:05 | Reagovat

Ahooojky, nechci hodnotit Váš článek, je samozřejmě super....ale chci popřát k Vánocům....takže....:-)

Veselé vánoce a šťastný Nový rok 2011 ...přeje všem retymáckým kamarádům a známým tým Tchibo.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.