... PROFESIONÁLNÍ NADŠENCI AMATÉRSKÉHO VOLEJBALU

13.11.2010 VE JMÉNU REVOLUCE ...

23. listopadu 2010 v 22:26 | jitouch |  - ČERSTVÉ INFO o průběžných akcích

... aneb nejen

PSYCHICKÝ
DEBAKL

 Rozhodně než k salvě Aurory a následnému adrenalinovému pohybu sil
se naše účast na Volejbalovém VŘSR turnaji v Brušperku dala spíše přirovnat
ke zcela jinému lodnímu hitu.

TITANIC


Akce se totiž již od plenek jevila směrovat k zdárnému nezdaru.

Už na sklonku léta, tedy asi v půlce září, ledva jsme se oklepali od posledních zrnek varenského písku a zalehla nás nostalgie "co s načatou zimou?",
do našich řad prosákly informace o chystaných turnajích v dohledně výhledových horizontech.
Bylo nutno určit hlavního týmového sjednotitele a sladit všechny nabízené termíny s životním harmonogramem, Ostravskou ligou a vlastními těly organizovaným turnajem

Angažovala se hlavní svolávačka - s již vyslouženými ostruhami organizátorka Jana.

Dlouho, předlouho Janě chyběla těla i mozky do konečné formace počtu startujícího týmu -
- měla k dispozici jen pár mrtvých brouků
(tj. nevyjádřivši (tj. vši, které se nevyjádřily) se jedinci)
a už od prvního sonetu o "Turnaji VŘSR" mé zcela jasné varování,
že mi přesvědčení nedovolí slavit tuto historii, byť volejbalem. 
lampionový průvod

Brouci byli stále mrtví, ale od některých bojechtivých už měla Jana své slovo,
a mou vážnou námitku -jak jsem se později dozvěděla- pojala jako souhlas k účasti
("inu Jitka je veselá kopa"),
a v soupisce jsem figurovala hned na prvním místě souhlasících účastnících.

Navíc náš kapitán celou dobu prosazoval raději statečně rezignovat a vzdát boj předem, 
zase ten appeasement
… zase ten appeasement …

než si o ty agresivní siláky (tedy skutečné volejbalisty, pozn.aut.) namlátit držku.


A bohužel ještě do pátku před dnem Dé, turnajovou sobotou Es, chyběl ke dvěma nahrávačkám (Jana a já), dvěma konstantám (Ota, Roman), jedné půlce (marod Slávek) ještě jeden hráč,
a to klíčový drtič.

Jana ještě obvolala a nejspíš nirvánu či únorové číslo Playboje naslibovala asi dvaceti potenciálním hráčům, kteří buď nemohli, nebo je děsila představa třetiligové koule na noze
proti registrovaným volejbalistům.
Nakonec jsme dostali na poslední chvíli od michálkovického Rendyse jako třetího do mariáše naservírovaného jako na stříbrném podnosu Martina,
který přišel k nevděčné roli stěžejního smečaře a mlátiče týmu jako slepý
k vozembouchu.

Martin, ač můj pokrevní z nejbližších,
Cože, muj jednovaječný a ctený bratr zde
"Cože, můj ctěný a jednovaječný bratr zde?"

tréninkově se s námi nikdy nikde nepotkává, netušíme v Euklidovském prostoru souřadnice
jeho nejoblíbenějších nahrávek, a sám jako tichý Bob se k takovým maličkostem nevyjadřuje,
proto tedy příliš výkonnostně nevyčníval a brzy splynul s motajícím se
a věčně kazícím zbytkem týmu.

Den Dé…

Ranní sběrný vůz Ota se díky patnáctiminutovému startovnímu zpoždění
(a poté, co cestou sebral právě vybíhající z domu mně, nervozitou vydupávajíc díru
do slezské země Janu a spícího na autobusové zastávce Martina)
řítil z Ostravy do Brušperku nízko nad zemí za použití čtvrtého záložního motoru (snad
na plutoniový pohon), jedenáctého rychlostního stupně a vyvinutí asi druhé kosmické rychlosti, díky které jsme byli na místě málem dřív, než jsme vyrazili z domu. Návrat do budoucnosti

I tak byla brušperská hala již zaplněna volejbalovými hrychtivými,
nadšenými profesionály, a také profesionálními nadšenci (tedy snad jediní my).

Na krásné (a vypadající, že čerstvé) hale jsem hned našla mouchu, totiž absenci záchodů
u šaten;
ač šatny rozptýlené po více patrech (dívčí v prvním), jediná wc-lokalita vypátrána pouze v přízemí na vstupní chodbě.
Škoda; když už člověk objeví tělocvičnu, kde vyšší blokař může vyskočit, aniž by rozhodčí pískal dotyk stropu, kde jsou dokonce funkční, čisté a hygienicky nejen vypadající sprchy
- a to dokonce víc než jedna,
musí chybět k úplnému luxusu taková blbost …

Ale to jen standardní rýp věčného hnidpicha …

Před zazněním hlasu hlavního brušperského zahalasily halou rytmy častušek,
a já čekala, kam až se to zvrhne.
Častušky utnuty zavčas, organizátor sjednal klííííd, a seznámil nás s průběhem turnaje.

Klasické bodování - konec setu po první dosažené dvacítce bodů vítězného družstva.
Celkových devět týmů rozdrobeno do dvou skupin po čtyřech a pěti kouscích;
páté, nejslabší družstvo z jedné skupiny jde po prvním kole z kola ven.
Pochopitelně jsme se dostali do ohrožené pětičlenné skupiny, kde se nejslabší třásli na panáka, vlastně na padáka. Nejslabší, máte padáka!

Nutno se ještě zorientovat na hracím poli v hale, která má na příjemně odpružené podlaze nepříjemně mnoho čar v podobných odstínech, mezi kterými jsme se v průběhu celého turnaje nebyli schopni s konečnou platnosti vyznat.
Už mi od dob her v podobně čárami pokreslené dubinské hale klíčí v hlavě nápad na tzv. "vypínací podlahu" - čar může být na podlaze nepočítaně, od golfu třeba i k motokrosu,
ale vždy se na průběh právě jednoho sportu ostatní čáry vypnou.

Čáry pochopitelně s naším konečným skoro debaklem neměly moc společného,
ale i tak by se dalo na ně něco hodit ...

Protože jsem s sebou neměla svůj hand note book, neboli sklerotikon,
tedy výrazný fix a linkovaný bloček, nemohla jsem tentokrát zaznamenávat průběh
zápasů a zazmínkustojících okamžiků.
A protože bez téhle berličky nejsem schopna si na konci turnaji ani vzpomenout,
kdo mně sem přivezl, nemohu zde tím pádem vysypat autentické přehledy o jednotlivých bojích.

Ale tentokrát to ani nebylo třeba.
Turnajový den se vyvíjel pro nás velice jednostranně.

Výjimku tvoří snad jen první dva zápasy.

V první pohybové akci dneška na poli volejbalovém-turnajovém na nás čekal boj
s týmem "Amatérů".
To jsme byli ještě nažhavení na boj, plní nadšení a (z)dravé bojovnosti.
Naši kluci mlátili do míče jako diví, o nahrávkách se dalo mluvit (s trochou nadsázky)
jako o přesných, Ota dokonce skákal nad bloky soupeřů o hlavu větších než on sám,
v poli se vyzobávalo téměř i nemožné.
První set jasně náš!
Oči nám jiskřily nadšením a srdce prahla po krvi. nosferatu

Ve druhém setu jsme se při stejném nadšení a bojovnosti dopustili pár chyb,
a to nás stálo těsnou prohru.
Tedy s "Amatéry" remíza s lepším skórem.

Stále jsme ještě figurovali jako nadšený tým, co si nebude kazit čisté nebe sportovního nadšení mráčky drobných herních chybiček.

Po pivpauze jsme šli na zteč s týmem "Nechte nás vyhrát".
Název sice vtipný, ale v případě jako štít velmi silného týmu se míjel jako fór účinkem.
Tým mladý, velmi šikovný, dravý a ambiciózní.
Kupodivu stále trvající nadšení a bojovnost našeho týmu nás donesla až
na neuvěřitelných 19:19 ve finiši prvního setu.
Na servisu Retym.
Pod tlakem nervů z rozhodujícího setballového pohybu Ota vyhodil podání do autu.
Nakumulovaná míra entusiasmu začala vypouštět páru, a druhý set, kdy už jsme nedokázali tak hezky řádit, patřil už mladým soupeřům jednoznačněji.

Ale ještě stále jsme se ještě necítili
(mezi místními ligaři a registrovanými profíky coby tým hovící si v pohodlné půli třetí ligy)
jako úplné volejbalové dno.

Někde v těchto chvílích však přichází bod zlomuBOD ZLOMU
 a začíná rozbředat naše týmové sebevědomí.

Po tomto našem zatím posledním setu za námi přiběhl Rendys
s očima navrch vlasů … tedy v jeho případě navrch hlavy - co že se s námi stalo,
jako bychom přestali hrát …

Pokračuje stále první kolo, čeká nás třetí zápas.

A zde už také končí stopa mého jasného (po)vědomí o průběhu turnaje.

Už jen si matně vybavuji, když se proti nám vztyčuje hora michálkovických těl,
vyplňujících prostor od podlahy do téměř dvou třetin světlé výšky haly.

Zde naše snaha o jakýkoliv boj končí.

Ještě se snad občas zablýskne jiskra, ale Obříci nás sfoukli z počmárané podlahy
jako sušící se houby z novin.

Poslední doražení prvního kola - vymazávají nás z kolbiště domácí, kteří by pro nás v jinou konstelaci naší formy a nadšení nebyli až tak nezvládnutý tým.

Po prvním kole jako pátí vyklízí pole a míří domů tým "Amatérů", který mají nejen horší celkové skóre než my, ale i horší utkání s námi,
a Retym postupuje do druhého kola, o páté až osmé místo..

Poslední dva nebo tři zápasy už hrajeme nevímským, a už nástup na hřiště vypadá jak pochod telat na jatka.
Všichni (kromě stále nadšené Jany) se tváří, že trpí už jen představou, že si budou muset sáhnout na míč, Ota dokonce vypadá, že má nasazené palečnice, Roman patrně dusí zlost
tiše a distinguovaně, na mně padl balvan beznaděje (, škoda, že tu není Franta, ten by si to užil);
a Martin začíná brečet, že chce domů. 
E.T.
"Home ….!"

Velmi jsme se likvidovali sami již při svém podání; soupeři museli získávat z našich zkažených servisů minimálně dobrých deset bodů v každém setu;
o nějakém slušném příjmu jsme si mohli nechat zdát jako zdravotní sestry či učitelé;
a když už se příjem vydal přibližně správným směrem, kde byla tušena nahrávačka,
nahrávka vyšla zoufale nepřesná;
když už náhodou sedlo umístění nahrávky, smečař otiskl míč do saka nebo do tribun;
a co se týče našich oblíbených a častých zálivek, ty na naše silné soupeře v nejmenším neplatily.

Navzdory všemu byly i okamžiky, kdy jsme v průběhu hry i slušně vedli,
ale nikdo neprojevoval radost, jako bychom se možnosti výhry snad i báli.
Po případných získaných bodících jsme na sebe nevytlemili ani úsměv ani formální dlaňplácnutí, Ota už od třetího zápasu přestal dokonce i řvát…. 
scream

Sudí soudili celý turnaj celkem moudře a spravedlivě, občas se vyskytla menší křivda,
která ovšem naším stavem zásadně neotřásla.
Jednou si (v našem z posledních zápasů) soudící muž nevšiml soupeřem tečnutou anténku,
která při svém ohnutí Romanovi málem vypíchla oko,
a onde zapískal aut našemu položenému míči, který i soupeř signalizoval jako čistou lajnu.

Po posledním setu dne si naše družstvo bezkrevných mátoh oddechlo;
hru za trest máme za sebou, můžeme se zase někam přihlásit.

Tedy resumé dnešní akce,
neboli objektivně subjektivní pohled analytika hry a autora článku -
- chyběl nám prostě aspoň jeden agresivní optimista, co by povzbudil tým, nalil slivku či sebevědomí, a popohnal nás do boje … 
Statečné srdce


 ... v Galerii žádné fotky, dnes se nikdo neobtěžoval ani fotit ...

Jitka, listopad 2010               
 


Komentáře

1 Martin_Čučkař Martin_Čučkař | 24. listopadu 2010 v 15:19 | Reagovat

Ale no tak! Proč tolik skepse! U nás si v únoru spravíte chuť. I záchodů bude dost.Alespoň teď víš, jak bylo nám na vašem turnaji. Nemohla by jsi mi poslat na mejl, kdy hrajete v únoru OVL, ať to můžu zkoordinovat s tím naším turnajem.

2 Jana Jana | 26. listopadu 2010 v 15:12 | Reagovat

Jituš, opět jsem se válela smíchy :-))) Už jen to, že jsi vše tak krásně popsala stálo za účast na turnaji. Za sebe - stále držím názor, že bylo fajn vyzkoušet hru se silnějšími týmy a nás musím pochválit za kráááásné 8. místo, ve které jsem opradu vůbec nedoufala a po Jirkových prognózách jsem nás už viděla rozmáznuté smeči soupeřů na brušperských palubkách.

3 Rendys Rendys | E-mail | Web | 29. listopadu 2010 v 13:53 | Reagovat

Ahoj všichni! Nemáte tady místečko na spamy, tak jeden pro vás přímo zde: Ve středu 1. prosince v 15:20 - 16:50 zahajuje v tělocvičně ZŠ v Michálkovicích svou činnost Kroužek sportovních her s prvky volejbalu pro děti. Bližší info pro zájemce na stránkách Michálkovického volejbalu o.s. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.