... PROFESIONÁLNÍ NADŠENCI AMATÉRSKÉHO VOLEJBALU

Listopad 2010

27.11.2010 VÍTĚZNÉHO MARŠ

30. listopadu 2010 v 22:18 | jitouch |  - ČERSTVÉ INFO o průběžných akcích
27.11.2010 HADOBIJECKÝ DEN
aneb
VÍTĚZNÉHO MARŠ

Ne, že bych se chtěla srovnávat s -vedle Žižky- historicky nejschopnějším krajanem vojevůdcem,
Jan Josef Václav hrabě Radecký z Radče
ale i tak pocit Radeckého po bitvě u Custozzy mohl být podobně příjemně blažený a euforický…

13.11.2010 VE JMÉNU REVOLUCE ...

23. listopadu 2010 v 22:26 | jitouch |  - ČERSTVÉ INFO o průběžných akcích

... aneb nejen

PSYCHICKÝ
DEBAKL

 Rozhodně než k salvě Aurory a následnému adrenalinovému pohybu sil
se naše účast na Volejbalovém VŘSR turnaji v Brušperku dala spíše přirovnat
ke zcela jinému lodnímu hitu.

TITANIC

30.10. 2010 PRVNÍ RETYMKAP

1. listopadu 2010 v 23:36 | jitouch |  - ČERSTVÉ INFO o průběžných akcích

30.10. 2010 PRVNÍ RETYMKAP

aneb

BUCHTOVÁ REBELIE


Všechno je jednou poprvé; od prvního usednutí na nočník, přes první potutelné potáhnutí z jointu, první pražskou defenestraci, až po zorganizování prvního vlastního volejbalového turnaje.

Retym, po téměř šestileté životní existenci, pojal vážné rozhodnutí o průlom mezi
organizátorské brontosaury.

Bylo na čase.

Jana s Otou, coby Generální štáb líného týmu, se aktivně, s vážnou tváří a jiskrou v oku
pustili do organizace našeho prvního turnaje, RETYMKAPu.
Náš dvouhlavý Generální štáb není v organizátorském světě zas až tak nepopsaná stránka;
už mají oba za sebou zcela úspěšné organizování letních beachů,
kterým se coby moucha na kráse dá vytknout leda ještě zajištění o chlup teplejšího letošního počasí, a neblbnout nás výmluvami, že počasí ani ze svých postů příliš neovlivní.
Pošlete mrak DM1


Avšak organizování volejbalového turnaje je pro nás území lvů - Hīc sunt leōnēs
(pro ty, co v běžném hovoru příliš nepoužívají latinská úsloví - "ještě neprobádané
místo", bývalo na starých mapách).
Laudó, laudáre, co s tím? Ve šroubárně?


Po gejzírech nápadů a zatím nevinných srandiček jsme v prvním kole voleb
do prvního RETYMKAPu vygenerovali tyto čtyři týmy (+ domácí Retym):
Blutym,
Ďábli,
Kalíšci,
Tchibo.

Těšení se a dmutí se důležitostí lehce přešlo v první organizátorské lekce,
první starosti hlav organizátorů.

Měsíc před turnajem, tedy skoro v začátcích celé organizační mašinérie,
nám odřekl bratrský Blutym.

Jako čtvrtého koně za Blutym jsem tedy bez váhání nasadila tým Čučkařů,
ze staré známosti s kolegou spisovatelem.

Čučkařů nadšení z pozvání slavným Retymem nebralo konce, zvlášť,
když mozek týmu Martin
(který je navyklý v mé tušené přítomnosti nosit s sebou ve sportovní tašce malé prase
od dob, co jsem mu svěřila,
že za účast v pátečním elitním volejbale "se dává pod rukou prý i sele")
s optimismem sobě vlastním okamžitě potrvrdil účast svého týmu,
který neměl ještě pak dlouho než jednoho člena - zatím jen sám sebe.

No, upřímně řečeno, už jsem viděl větší stáda než tebe.


Ještě v hlubokém časovém předstihu se ozvali také Ďábli, na které jsme se obzvlášť těšili,
s tím, že Brány Pekelné zůstanou zavřené a Dr.Solfernus se svými čerty nedorazí.
(Chápu Vás, příšery rohaté, i mi už je od konce září brutální zima… Cožpak teprve Vy,
zvyklí u teploučkých kotlíků … )

Tím pádem bylo nutno zaplnit volný prostor po všech čertech,
tak jsme nalákali do našeho turnajového kotle obry z Michálkovic.
"… zda se
neocitnem v … síti zlého obra,
to je myslím otázka dobrá …"


Přidávám se ke Generálnímu štábu s další trochou do mlýna
(a také pro alibistický případ - bude-li akce úspěšná, slíznu si smetánku s nimi,
bude-li to generální průser - pak ty dva vůbec neznám!),
a nabídla jsem se vlastní hlavou uplácat diplomy.
(Taky jako úlitbu za to, že po mně nikdo nebude chtít úvodní proslovy,
středy pozornosti a podobné opičárny ve světle ramp.)

A pak přišla ještě drobnůstka v organizačním procesu.

Ze šmíringu do šaten jiných (zvlášť dívčích) týmů
a ze zkušenostmi s naším (časově vytíženým) týmem ohledně debat o vytažení
Černého Petra v podobě pečení buchet,
Pečení je radost, Hera je pečení

jsem našemu Štábu navrhla vynechat subsoutěž Miss Buchta a zůstat jen
u dobrovolného příspěvku kalorií. Štáb souhlasil a rozeslal.

Načež nám přišly tři dny před vlastním turnajem maily nejen s definitivním potvrzením účasti
a nadšeným oceněním dobrého nápadu osvobození od povinného napečeného,
ale i kartáč od Tchiba (kterého se naše odchýlení od buchtových povinností citelně dotklo)
s jeho okamžitým odstoupením z RETYMKAPu a doživotním distancem Retymu ze svých turnajů.

Dále už nastal jen hladký sled událostí, vyřešit problém se zalepením díry po Tchibu
(navzdory odstoupení na poslední chvíli) nebyl problém.

Bylo nutno rozhodnout mezi zastánci komorního turnaje se čtyřmi družstvy,
který má nesporný klad ve větší četnosti her na jednotlivé týmy,
a mezi těmi, co se přikláněli k sehnání pátého týmu.

Náš enfant terrible, exčlen Retymu, Veverka z Bitýšky a Ivoš v jedné osobě,
nakonec slepil běhěm dvou dnů, co zbývaly do turnaje, jako páté družstvo své Talijány,
a Martin Čučkař konečně doložil posledního puzzlíka do svého týmu.


V den naší velké premiéry, posledního dne letního času, se podzimní sluníčko příjemně
zrcadlilo v ranním oparu stříbrné jinovatky
(dost poetiky; vyčerpala jsem si tímto měsíční dávku lyriky; brrr)
a den plný netušených zážitků mohl začít.
(Tedy dále k prozaické realitě sobotního rána - )
V hnusném chladnu brzkého rána poslední říjnové soboty jsem se se vydala do ulic
nechat se odchytit pojízdným členem Štábu (= Jana mně brala autem, překl. aut.);
bylo by vhodné přijít včas na turnaj, který sami pořádáme.

Nejdůležitější osoba turnaje - kuchař elév, reprezentativně vypadající barman a číšník,

holka pro všechno a rychlá spojka Jiříček,
už byl na místě, a plnil místní el. spotřebič celkem se podobající ledničce (Pohlreich by šílel)
vlastní iniciativou vybraným a vlastním vozmo dovezeným jídelním a pitným sortimentem.

Ostatně, co se týče naší suterénní občerstvovací stanice,
dovolím si citovat sebe sama - odpověď na Rendysův dotaz ohledně
turnajového zabezpečení potravinového přísunu kaloricky vybitým volejbalistům,
viz citované i v Michálkovických Listech:
"Brát si osobní či týmové lokaje, příruční podavačky lihovin či věrné otvírače pátky
patrně nebude nutné,
o jakési zaplňování žíznivých hrdel a cpadla hladových chřtánů se pokusíme.
No, i když, je to pro nás pole čisté a nezorané, ba půda přímo panenská,
nějaké vady na punčoše se možná najdou,
tak si přineste snad jen nějaké vlastní množství pro případnou první a poslední pomoc,
ale prosím, hlavně nenápadně (slivku nalít do volejbalového míče ap.),
ať neurazíte city nás organizujících ..."

(Jiříček všechno nakonec obstaral, zařídil a zvládl, nikdo neumřel hlady ani žízní.)

Ledva jsme se s Janou dostaly před půl devátou do pracovně organizační pohotovosti,
příprav a rad Jiříčkovi s pohybem v rejdišti kuchyně a barového zázemí,
začal se pozvolna slézat nejen náš tým, ale i další týmy (Čučkaři),
divíce se, proč se divíme, co tu dělají tak brzy…
Nějak mi nedošlo, že je-li svolán turnaj na půl deváté až devět,
že je tu celkem i pravděpodobnost, že skutečně někteří účastníci dorazí na půl devátou.
Nahrávačka Bětka Čučkařů se ihned ochotně rozdělila o můj smetáček,
a pokračovala se mnou v úklidu schodů a chodbičky kolem sprch,
kde se již týden staví nějaké údajně nové sprchy.
Zbytek týmu se opatrně zeptal, zda má pomoci i při budování stavby,
ale nakonec probublali až do občerstvovny Jiříčkovi na čajíčky,
aby si mohli do čeho lít rumíček či jinou lihovinu.

Nefunkčnost sprch jsme si nechali jako malé turnajové překvapení až na místě, protože hrozilo nebezpečí, že nám odřeknou jedinci trvající na osobní hygieně.

Během dopoledne přijel sprchový zedník s paní sprchovou zedníkovou,
a zase nám pracovně zahnojili pečlivě zametené schody a chodbičku.

Nepotrpíc si na formality Ota zahalekal jednou větou třemi slovy vřelé uvítání,
jasná pravidla a způsob bodování turnaje. (rychlá smrt do 25b)

Týmy se rozptýlily po šatnách, tělocvičně a bufetu,
a na gurtjevských parketách se začalo ozývat první volejbalové dunění.

Hned první šly do sebe týmy Talijánů a Michálkovic, Mladí obři a Zkušení obři.
K píšťalce na kozí empajr se přiřadil náš Franta, náš kapitán Jirka infiltroval mezi pět Talijánů.
Přes počáteční ztuhlost se hra velmi rychle rozproudila, v prvním setu mají navrch mladí z Itálie, Michálkovičtí se zpamatovávají, a bojují. Zápas na vysoké úrovni je vyrovnaný.
Nakonec s nejtěsnějším rozdílem (tak malá prsa nikdo nemá), 25:24 vítězí Talijáni.
Druhý set se nese ve jménu vendety, kdy michálkovický klan buší do mladých Siciliánů,
a v první polovině setu vedou dokonce deset ku jedné.
Obřík Honza (předpokládám; když měl na tričku napsáno "Honza", asi to nebude Xaver)
natáhl šnůru nechytatelných podání, až měli hráči Talijánů strach o své kosti, diváci o své kamarády v poli a já o naši síť.
Talijáni dotahovali, ale na vítězství druhého setu už nedosáhli.

Druhý zápas dneška patřil nám, Retymu, a umělcům (spisovatelé, fotografové, hobojisté)

od Čučkaře. Pod taktovkou soudného sudího Rendyse.
Čučkaři jsou lehce nesehraný a vzájemně se příliš neznající tým, ale bojovali.
První set byl jasně náš od začátku, ve druhém se soupeři našli a začali klást odpor,
dokonce v celé první desítce vedli.
Nakonec jsme je porazili, ale neříkám, že s prstem v nose.

Zápasy Kalíšků s Michálkami, a pak Čučkařů s Talijány jsem probufetila v bufetu,
proto se zde stopa komentáře ztrácí.

Nacházím se až na palubkách nastoupena v řadách svého týmu proti Kalíškům.
Hra je příjemně vyrovnaná.
Nebezpečí číhá v pirátovi z Karibiku, dlouhánovi s šátkem na hlavě,
s jehož podáním máme velmi valné problémy.
Pod tlakem servisových útoků těžce protlačujeme míč, předpokládám, že to byl
tentokrát Franta, který si pomáhá nějakou typicky jeho nepochopitelnou hnusárnou,
kdy je schopen dvoumetrovému dvojbloku pod baldachýnem dlouhých paží
protlačit a položit míč. Karibik je tedy odsunut z palebné čáry na servisu,
a bojujeme dále.
První set jsme přesto v permanentním vedení.
To zcela zmizí, když se soupeřovi tvrdí hoši dostanou do útočné linie
Kasatonov, Fetisov, Krutov, Makarov

k síti, a na podání je Jana Kalíšková, která díky silnému útoku na saku odpodává
dlouhou jako Lovosice sérii.
Naštěstí za stavu 23:23 podání Jana zahazuje do saka, je to naše kamarádka,
a my se chytáme příležitosti, a setballový ball je náš.
Druhý set je stejně vyrovnaný, bojovný až hektický;
dokonce Phill Marlowe (mnou pracovně nazvaný) Kalíšků se pod tlakem vypjaté hry
plné zvratů, dlouhých výměn a obětavých výkonů nechává strhnout,
a dostává se do konfliktu se sudím a námi o míč, který měl být odehrán námi ve vzdušném prostoru jejich území.
(blbost, takové čahouny nemáme, a naši lidé se velmi, velmi často a zbytečně přiznávají)
Druhý ostrý protest Philla se týkal Romanova údajného teče míče, který skončil v autu.
Chápu ho, skutečně to tak vypadalo, jenže je tady jedna zásadní věc -
- Roman je náš týmový Mirek Dušín, duše slušná, spravedlivá a čestná,
Jsem čestný muž a šlechtic!

a teč by každopádně přiznal, i kdyby ji nikdo neviděl ani neslyšel, dokonce
i navzdory výhrůžkám vlastního týmu.
Inu, i to patří ke hře.
I druhý set jsme nakonec vybojovali.
Za vyrovnané a dramatické koncovky zakončil Roman něžně zalitým padáčkem doprostřed soupeřova hřiště, při kterém se nikdo z Kalíčků překvapením ani nepohnul,
neboť nikdo prostě nemohl uvěřit tomu, že za tohoto stavu by si troufl nějaký sebedestruktivní šílenec nebo naprostý cynik načechrat mezi stádo rozjetých Kalichů (ochotných k nasazení vlastního zdraví vybrat jakýkoliv smeč) tenhle lehký setballový míč ...

Další boj v pořadí se odehrál mezi Čučkaři a Michálkovicemi;
ve druhém setu umělci zabojovali a obři polevili, proto závěrečné skóre druhého setu bylo těsné.

A na nás vzápětí čekal naprosto zdrcující náklep od Talijánů.
I když jsme dřeli jak hovada, proti velikým mladým jsme neměli šanci. Kdybychom dřeli ještě víc, měli bychom šanci sice trochu zmírnit scórovou propast,
ale my si museli ještě nechat rezervy na našeho příštího silného soupeře.
V mezisetí nám Franta promluvil do duše, v pozadí svého typicky lehce emocionálního stylu,
až mu naskakovaly na krku žíly jak provazy.
Nicméně druhý set jsme dostali stejně zoufalý nátěr, sice s menším bodovým rozdílem,
ale mám pocit, že s ještě horší hrou.
Člověka stojícího u sítě zrovna nepovzbudí, když se při přímém pohledu z očí do očí kouká průměrně vysokému talijánskému smečaři na gumu od trenýrek …

Díky Otově harmonogramu soutěže nestálo žádné družsvo víc než časový úsek dvou her,
a žádný tým nebyl nasazen dvakrát po sobě.

Po talijánském kotli jsme šli (většinou neřidiči) do Jiříčkova suterénního rejdiště zapít žal,
a před naším posledním zápasem, s Michálkovicemi, jsem už na place varovala Frantu,
že jestli nás ještě bude srát jak při Talijánech, tak zmlátíme Romana, který za nic nemůže.

Do boje jsme dali veškeré silové rezervy, které jsme v sobě našli, a rozhodli se
třeba i chladnokrevně padnout na poli válečném s našimi dobrými obry michálkovickými.
Zvlášť v prvním setu.
Bobři do nás mlátili jak hluší do vrat, a my jejich útoky statečně odvraceli;
dokonce se nám dařilo během odrážení jejich intenzivní střelby i bodovat.
Frantův styl pokládání míčů hraničil někdy až s bezmeznou provokací soupeře, ale nešlo jinak.
Vyplatilo se, první set je náš, 25:18 !

Ale hned od začátku druhého setu nám začaly Michálkovice utíkat.
Celý druhý set byl ve znamení zoufalého dohánění soupeře, ale bohužel, bodová propast
se spíše stále více rozevírala …
Dostala jsem se do fáze, kdy se můj vnitřní Jitouch
(nevím, kde sídlí; tipuji to někde mezi slezinou a středním uchem) se zlomil,
a do hry mi už nepostoupil žádnou bojovnost a herní zápal. Spíš jsem už jen rezignovala
a odpočítávala, 12:19, už ať to skončí, už mně to nebaví, to je doba …
Sedmibodová ztráta na silném soupeři ukazuje už na jasný závěr setu.
Myslím, že jediný optimista v našem skleslém týmu se ukázal cpt. Jirka, který stále vykřikoval: "Ještě pět!" "Ještě čtyři!" ...!
Tehdy mi došlo, že počítá body do "absolutní remízy", tedy do 18b.
Na "vítěznou remízu", tedy celkovou bodovou převahu obou setů nad Michálkama,
nám stačilo dotlačit na víc než 18 bodů.
A tehdy se nám nějakou plíživou změnou konstelace štěstí i formy začalo dařit.
V okamžiku, kdy jsme dosáhli devatenácti bodů, jsem už přestala sledovat bodový stav,
a hrála jsem už v pozvolně pohodové setrvačnosti, do té doby, než jsem zaregistrovala
na číselné tabuli neuvěřitelný stav 23:24!!!
Konečně jsem začala být nervozní, až se mi z toho udělalo zle od žaludku,
a za stavu 24:24 šel na podání Roman.
Podal na jistotu, Michálkovice si načechrali na smeč, který nám přes sako neposlali nijak tvrdě.
Míč by doletěl Jirkovi na bagr, kdyby se do trajektorie střely reflexivně nevrhnul Ota,
a zvedl míč coul před sebe, kam nikdo z nás už nedosáhl.
Je to škoda, ale i tak to byl famózní popelářský Fénix.

Závěr turnaje patřil jednoznačně nejlepším Talijánům, kteří jako poslední turnajovou trojfej
získali skalp bojovných a silných Kalíšků.

S Janou jsme se vnořily do kuchyňského zákulisí, a začaly dopisovat umístění jednotlivých týmů na diplomy,
když se za námi téměř vzápětí vynořil Ota s bouřením, kde jsme, že už má nastoupenou celou tělocvičnu.
Nakonec uznal, že je celkem blbost rozdávat diplomy bez napsání umístění,
tak nakoukl do svých tabulek, a nadiktoval nám konečné pořadí týmů.

Vyhodnocením zamachrovali Ota s Janou před nastoupenými šestkami (u některých i pětkami, protože někteří jedinci už odspěchali).

1. TALIJÁNI

2. RETYM

3. MICHÁLKOVICE

4. KALÍŠCI

5. ČUČKAŘI

Ještě padly tři osobnostní diplomy,
cenu za "Nejschopnějšího rozhodčího" získala Kačka od Talijánů (tentokrát byli schopní sudí vlastně všichni),

cenu za "Nejohnivěji zapáleného hráče" získala Silva použita týmem Čučkařů,
protože hrála se skoro -pro ni- neznámým týmem, a navíc, hrát v bezprostřední blízkosti
neřízené střely těžkého kalibru, jako je Marcel, to chce buď úplnou životní apatii nebo naopak obrovskou oddanost a zapálení pro hru.
(ceny se dnes nedočkala, prchala za nějakým bezkontaktním sportem; cena bude doručena později, při osobním střetu).

A diplom (bez ceny) za "Nejnechutněji úspěšně položené smeče" nemohl dostat nikdo jiný
než náš Franta.

Turnajoví účastníci se přesunuli do bufetového křídla budovy, kde volejbalistovi v záloze
(za pultem) Jiříčkovi pokračovala služba.

Do zavíračky zůstala úzká skupinka skalních, a hovor se točil mj. i o svobodě projevu nezávislých novinářů.
A pro nedůvěřivé (Velký Kalich, Rendys) s nebezpečím bulvárního novináře v doslechu a dohledu, zaznamenávám průběh probíraných diskrétních témat - zde - dále už jen stránka hustě popsána neviditelným písmem:
"
















(!!!) "


To tedy bylo…!


O výstižné fotografické úlovky se postaral opět náš kapitán Jirka,
(o nepostradatelné komentáře pochopitelně já),
a za čočkou lovil i věhlasný fotograf Čučkařů Aleš, takže se těšíme i na výsledky dalších čočkařů.

A je to tady, fotky plné razance a vášně!
JMENO: RETYM
HESLO: CUP

A ještě pro zvídavé
Jitka, říjen 2010