... PROFESIONÁLNÍ NADŠENCI AMATÉRSKÉHO VOLEJBALU

14.3.2010 POSLEDNÍ PROPADL PEKLU…

17. března 2010 v 21:26 | jitouch |  - ČERSTVÉ INFO o průběžných akcích

Polanské nebe nás uvítalo v jednom z nejhnusnějších klimatických hávů.
Vlezle až zima, všude šeď a pošmourno,
na téměř půlku března se nezelenal ani salám ke svačině…
Nevesely, truchlivy ...



Do startovních bloků v Polance zakleknul Retym v původním znění - nezredukované verzi.
v plné početní formaci

(To jsme ještě někteří netušili,
že budeme plánovitě dohrávat bez celé jedné čtvrtiny původně dostavivšího se týmu.)

Ligovou lihovou podporu, Magistra, jsem tentokrát nezapomněla doma já,
ale to už byla hladina dramaticky blíž dnu než láhvovému hrdlu,
proto jsme si příliš neužili chemického opojení a pocitu muších křidélek.
Pan Prokouk v pokušení
Ledva kámoš Mgr. oběhl kolečko naší osmičky (z toho asi tří neřidičů poživších),
vrátil se žalostně prázdný…

A hrušková podpora z Frýdku se dnes nekonala,
ani Frantův ohnivý lomcovák se nedostavil.

V časném odpoledni jsme se postavili přes síťovou bariéru
proti borcům s -pro nás- nadějně znějícím názvem Kamperetampere.
Kampere


Jestli nám chtěli podprahově podsunout,
že název týmu alespoň trochu zrcadlí styl jejich hry,
pak to byl jejich výborný krycí manévr.

Hned od prvního míče se nám Kamperetampereňané začali
překvapivě dost propastně vzdalovat.

Nepřátelé udávali tempo prvního setu,
my po křeči a překvapení z prvních (hodně) minut hry jsme se vnitřně nabudili,
začali dávat do hry trochu života,
a tím pádem jsme z jejich slušného náskoku začali lehce ukusovat.

Dokonce náš kapitán se pod pohrůžkou střídání z řad náhradníků na střídačce
(Ota se už skoro hrnul na plac)
probral z mírně snivé letargie, a začal hrát jak Paganini.
virtuoz
Pak už jsme konečně začali soupeřům šlapat na paty,
ale stále jsme byli za nimi v neustálém dvoubodovém skluzu.

Peroucí to kam i tam vykazovali mimořádně úspěšné výsledky perné dřiny v poli;
vraceli nám míče snad i ze sousedních kurtů,
i téměř z prvních brázd hledištní galerie;
když už jsme se šli radostně poplácávávat z radosti ze zdání uloveného bodu,
míč většinou přiletěl z nejméně pravděpodobného směru,
a v častých případech sebou rezignovaně plácl o palubky na našem území
za doprovodu našich překvapených pohledů ...

I navzdory těm osmnácti lidem, co pravděpodobně měli soupeři nasazených v poli
(a čehož si zřejmě sudí nevšiml)
jsme soupeře dotáhli,
a zvítězili s tím nejrizikovějším rozdílem 25:23.

Ve druhém setu jsme hru pojali bez větších dramatických efektů.
Drama Department


Vydupali jsme si náskok už od začátku,
a za stejného stavu jako v minulém setu pro soupeře,
tedy tentokrát 13:6 pro nás, si stejně jako my brali tima.

A zbytek hry už probíhal v naší režii.
Bylo nám líto ztratit cenný náskok (jak míváme obyčejně ve zvyku),
a tak jsme se mimořádně nepokoušeli usínat na bobkových listech,
ani vymýšlet voloviny,
ale dřeli jsme jak hovada až do konce setu.

Kamperetamperečtí se patrně psychicky zlomili,
a nechali jsme je v konečném verdiktu za sebou se slušným náskokem,
25:15.


V navazujícím následném čase "T"
za zachování stejné plochy "S"
při kvantitativní diferenci počtu hrajících elementů "R minus jeden hráč" (dokonce cpt.)
se před námi v pekelných oparech zjevili naši oblíbení soupeři ďábelské krve.
Zase ti Ďábli...

Agresivním názvem týmu jsme se nenechali zlomit,
a opřeli se do Ďáblů od začátku prvního setu.

Ačkoliv si Ďábli ulovili ty správné dušičky,
tedy - jsou vybaveni dobrými nahrávačkami i slušnými smečaři,
nějak se nám podařilo jim tu jejich pekelnou duši vyfouknout,
a oba sety jsme vyhráli s celkem vysokým rozdílem bodů.

První set 25:15,
druhý set po Frantově závazku "dáme pod patnáct" dokonce 25:11.


Vítězství jsme dobyli i navzdory tomu,
že se mně jejich mazaný a lstivý Dr. Solfernus snažil v průběhu hry,
zvlášť ve chvílích našeho příjmu,
přes sako několikrát vtáhnout do investigativního interview
(na což jsem mu pokaždé -ve své bulvární hrdosti- skočila).
vstříc dialogům

(Po setu jsem chtěla v dialogu navázat, ale Vrchní Ďábel prohlásil, že už na tom nesejde.)


Před setem s Ďábly,
co nás kapitán (bohužel i s kouzelnou skříňkou na obrázky) pro dnešek opustil,
jsme zapózovali dnes jen jednou a naposled.
Externí fotografická síla přehlédla sněhový potah na objektivu,
proto snímek v galerii je zamlžen originalitou...


Po boji s pekelnými živly jsme se šli posilovat bufetovými smažáky, párky, hady,
a chválit se za dokonalou hru,
jaká jistě nemá v dějinách OVL obdoby.


Naše nafouklé sebevědomí a žaludky si nepřipouštěly blížící se hrozbu
ve formě další redukce počtu těl - už prchá domů i Dáša.


A opět se na nás nezadržitelně valí náš nešťastný model zkázy -
- Retym ve slepém časovém rameni čekání na poslední zápas,
a navíc bez jediného náhradníka.

Což se nám stává opět osudným…


Kolem půl páté nastupujeme na hřiště č. 1
(s poměrně vyšší sítí než na předchozím místě činu)
proti mladému týmu Nářez.

Jsou mladí, draví,
vypadá to, že někteří žijí opravdu jen volejbalem,
a občas s mluvou,
kdy se i ostřílený dlaždič rozhlédne, neposlouchá-li ho nezvané ucho.
… ale … inu mládí ...
NEXT GENERATION

První úplně zahozený set nepatří ani tak zásluze nářezových mlátiček,
jako spíš tomu,
že nás dohnaly symptomy posledního zápasu po čekání
a bez rezervních sil na střídačce.

Jakmile se začalo nedařit našemu jednomu smečaři,
-jako vždy-
se dominovým efektem hit profláknutých, do sítě nebo do autu zahozených smečí
přenesl na všechny ostatní naše útočníky,
a magickou rukou dohmátl i na Slávkovy
-jinak dnes stoprocentní a účinné-
zálivky a sviňácké umísťovačky.

V poli se nám proháněl tak maximálně jarní vánek,
a set nemohl skončit jinak než s rozdílem nechutných patnácti bodů pro soupeře.

Ve druhém setu jsme přišli k sobě.
Vzali jsme vedení hned od začátku do svých rukou,
a drželi jsme ho celkem dlouho,
navzdory nářezskému hlavnímu mlátícímu,
který byl nějak nepochopitelně celou dobu na síti, a tedy ve stále útočící formaci.
mladý drsňák

Až do konce setu byla hra krásně vyrovnaná,
dokonce obávaný mlátící od mladých nepřátel se nechal rozhodit natolik,
že spoustu jeho smečí skončilo tak patnáct metrů v autu
(a polanští architekti si mohou prohlédnout nové únikové prostupy v obvodové zdi haly).

Patrně velký vliv na rozhození našeho příjemně rozjetého tempa měla skutečnost,
že jsme si museli vybrat tajma okamžitě poté,
co Franta vybral divočákův ostrý smeč okem.

Nesl to statečně.

Ledva zjistil, že vidí aspoň na jedno oko, vtrhnul zase do hry.
(Nic jiného mu nezbývalo, byli jsme bez náhradních kusů)

Závěr setu ale stále vykazoval vyrovnané síly obou soupeřů
se stejnými šancemi na výhru,
ale v koncovce nás nakonec, bohužel,
dostihla nervozita a v klíčových okamžicích pár chyb.

Ota zkameněl a Franta dostal dodatečně amok.

Soupeři nás dostávají ve druhém setu celkem těsně - 22:25.


Škoda,
škoda ...
byli jsme blízko.









… a pozdě večer se ke všemu navíc protrhla nebeská duchna,
sněhové vločky v divokém tanci zavalily kraj,
a začátek jara se zase odsunul za hranice obzoru našich zoufalých,
pojarutoužících srdéček…



Ojedinělá a ojíněná fotka v Galerii
Jitka, březen 2010


PS:
Omlouvám se za zpožděním vyčpělé zpravodajství,
ale nějak si se mnou zahrával blog,
rozbíjeje můj úžasný formát díla ...
J.
 


Komentáře

1 Martin Martin | 18. března 2010 v 22:42 | Reagovat

Skvěle popsané, na chvíli jsem byl na té palubovce s vámi a zkameněl spolu s Otou a tím zdvojnásobil Frantův amok.:-)
"I navzdory těm osmnácti lidem, co pravděpodobně měli soupeři nasazených v poli" cit. Chvílema jsem měl stejný pocit i já u vás v pátek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.