... PROFESIONÁLNÍ NADŠENCI AMATÉRSKÉHO VOLEJBALU

9.1.2010 POPRVÉ V MMX

11. ledna 2010 v 22:07 | jitouch |  - ČERSTVÉ INFO o průběžných akcích

9.1.2010 POPRVÉ V MMX



Kdo by to byl řekl - leden, a všude moře sněhu a mrzne, až praští.


(čti dál - viz "Celý článek" -----> )



I v tomto klimatickém stavu,
kdy každý rozumný brtník už nějaký ten pátek (pochopitelně dobře nažrán) spí,

plníme svou čestnou povinnost,
a vrháme se do mimoostravských končin za splněním svých ovligových povinností.



Už rozjezd sportovního odpoledne, co se týče Šalamounské kliky a Jany,
začínal roztínáním gordického uzlu -

- Jana a její sjeté gumy u Daewoo,

- Slávek a jeho stroj zahrabaný sněhem až po anténku
(a oprávněná obava o okamžité zaplnění uvolněného parkovacího místečka),

- já s mým zdravým silným autíčkem (dokonce čerstvě odhrabaným)
a můj animální strach řidiče-začátečníka
utkat se s povrchem silnic adekvátních tak na brusle,

vše dávalo tušit, že otázka přesunu bude zajímavá.


Visela zde hrozba cestování do Polanky dokonce busmo,
a to v kombinaci dvou až tří přestupů do cílové rovinky!

Při téhle představě začal Slávek odhrabávat auto,
Jana vyrývat do sjetých pneumatik zimní vzorek,
a já poohlížet se po psychiatrovi.

Nakonec Slávek podcenil dobu odhrabu,
já svůj strach nepřekonala,
tedy řešení zbylo na Janě,
která nás nakonec bravurně přemístila bez ztráty věnečku
do ledových lednových polanských dálav.



Pořadatelé asi lační po svých hrajících (si) svěřencích
(či domorodci a jejich důslednost v respektování turistické sezony)
dokonce zprůjezdnili obávaný kopec ke sportovní hale.

Navzdory pozdním odpoledním hodinám bylo před halou i volné místo k parkování.


Nakonec se Retym šťastně potkává v teple polanské haly,
C. Jirka si dokonce hřál na srdci ohnivou vodu,
kterou jsme si vyhráli v posledním turnaji (Tchibo), aniž by ji -ač s ní zcela sám- načal.


Dnešní zápasy byly zpožděné asi o hodinu,
patrně pro náročnější dobytí kóty prvními ranními manšafty,
které nám předšlapaly cestu.


Protože tedy lednové hříčky počasí zasáhly do časové struktury programu dnešních utkání,
organizátor pohotově přehodnotil strategii,
a jednotlivé zápasy musely odsypávat.


Takže dnes se asi týmy snažily neprotahovat své trápení resp. vychutnávání výhry na tři sety,
tedy zvítězit či prohrát, pokud možno, jen ve dvou setech,
a také před každou hrou zůstal jen minimální časový prostor na rozehrání.



Proto jsme se celkem brzy dostali na řadu,


a vrhli se proti týmu Nipex.


Visela nad námi hrozba syndromu "slabšího soupeře",
kdy přejímáme hru protivníka, a zoufale tak bojujeme o udržení ve hře.
Tentokrát jsme hráli svou hru,
sice jsme si nechali v prvním setu soupeře celkem rychle hned ze začátku utéct,
ale pak se úspěšně dotahovalo.

Ve druhém setu byl Retym v lehkém náskoku naopak dotahován soupeřem,
ale už naštěstí nedotažen.

Snad poprvé v naší ligové kariéře se hrálo v pohodě,
ba přímo s klidnými výrazy, chvílemi dokonce až úsměvy (!) ve tvářích.


Jediní dva nerváci,
Ota a já,
jsme si na střídačce při otáčení tabule skóre sáhli na hlasivkové a nervové dno.

Po vítězném tažení 2:0 nad Nipexem jsme se mohli s klidným svědomím vyfotit.


Čekala nás nějaká ta hoďka neherní zátěže,
ochutnávání amerického lihového spiritu
a zaběhnutých již rituálů s hady.


A zatím si už na nás brousil chrup tým z nejsilnějších,

Young-team.

Tedy jeden z těch týmů,
co boří mýtus o "amatérské" volejbalové lize...


Nicméně jsme v prvním setu s Mládím výrazně drželi krok.

Do cca patnácti bodů se tabule skóre otáčela po jednom bodu pro každý tým kontinuálně,
dokonce často jsme byli o ten bod napřed i my.

Naše pole se hemžilo a vyplňovalo areu hřiště, co bylo v našich silách,
i bloky byly téměř neprůstřelné,
naše útoky ukazoval i zuby, ...


Ale pak přišel, bohužel, průlom v našem podání.

Za cenu podání "na riziko" jsme ztratili asi tři servisy za sebou,
a nabouchaný tým už nešlo dohnat...

První set ale ještě tedy prohrán s celkem hrdým ziskem osmnácti bodů.

Ve druhém setu nám Junioři utekli hned od začátku.

Hned jeden z prvních míčů námi položeným (spíš překutáleným) na soupeřovu lajnu
jsme neuhádali a sudího nekompromisní výrok "aut"
a
pozdější soupeřovo natlačení míče do anténky písknuté mužem s mocí jako "nový míč"
mělo možná svůj lehce psychický dopad,
ale naše hra už i tak přestala být tak důslednou jako v prvním setu.

Došourali jsme se k zoufalému výsledku 9:25.

Ale soupeři byli opravdu v jiných sférách volejbalového rozvrstvení;
když už nám (ve druhém setu výjimečně) vycházely dobré smeče,
neměli problém je vybrat,
odražené míče od bloků vykrývali,
stáli tam, kde měli,
hráli, co měli,
prostě volejbalová abeceda výborně naučená a zvládnutá …


Ještě před odsunem do sprch jsme šli šmírovat,
jak si vede náš legionář se svými Italy.

Měli jsme kamarádskou radost,
moc jim to nešlo.


Protože americké pálené bylo stále dost pro všechny (kromě občas abstinujících řidičů),
dokonce i frýdecko-místecké švestkové (dodavatel Roman),
nálada před večerním rozprchem byla příznivě nad bodem mrazu.


Když jsem se -mezi svými- coby investigativní novinář začala tvářit publikačně,
přestal rázem zadrhávající se tok řeči s ospalými úsměvy
s výkřikem:
"Pozor, bulvár!"

… ale já ty metamorfující motýly stejně poznala …




Cestou na parkoviště nám zmrznul (nejen!) úsměv na tváři;
auta se po (byť lehkém) deštíku při podnulových teplotách změnila v ledové koule
a cesty v poctivý skleněný klenot.




Do aut jsme se časem provrtali,
a bezpečně rychlostí co noha nohu mine jsme se dostali domů.





Jitka, leden MMX
 


Komentáře

1 Jana Jana | 12. ledna 2010 v 10:51 | Reagovat

Pěkně popsané :-) Vystihla jsi situaci se vším ..... no je vidět, že poznámky byly skvělé. Budeme si muset dávát pozor na reportéry převlečené za spoluhráče!!! :-)))))))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.